X. SAMHAIN 2. část

28. listopadu 2015 v 19:08 |  KNIHA
A tady je pokračování kapitoly Samhain. Jen tak pro zapomnětlivé: Oksana nám trochu povyrostla, probíhá oslava Samhainu, všichni jsou na nádvoří, kde hoří veliké ohně.

Oksana měla toho jásání už teď dost a začala s Erin zkoumat plán, jak odtud zmizet. A přišel rychleji, než očekávaly. Jen co dohořela babizna, všichni se nahrnuli ke stánkům a děvčata musely pryč, dokud to bylo možné. Rychle se odebraly ke stánkům se sladkým pečivem a horkým čajem, aby se trochu zahřály. Procházely se po nádvoří a usrkávaly čaj, když tu uslyšely hlas: "Pojďte blíž lidičky, pojďte blíž! Uslyšíte neobyčejný příběh!" A tak přidaly do kroku, aby se jim ušlo místo v první řadě.
Sedly si na dřevěné lavice na nádvoří a štíhlý bard s hnědou čepicí začal vyprávět příběh.

"Dávno, dávno, v panství jménem Pantannas žil jeden sedlák, který strašně nenáviděl víly. Zlobilo ho, že večer tancují na jeho pozemcích a pořádají zábavy. Dlouho si s nimi nevěděl rady, tak zašel za čarodejnicí, aby mu poradila. Čarodejnice mu řekla, že mu poradí, ale že jí za to musí dát všechno mléko, co po té noci nadojí. Sedlák svolil a čarodějka mu řekla, že na místě, kde tancují víly, má visít obilí. Víly si najdou jiné místo, kde budou tančit. A sedlák vykonal vše přesně tak, jak mu čarodějka poradila.
Víly odešly, večery a noci byly tiché a žádné zábavy se nekonaly. Sedlák byl spokojený. Jenže jedno ráno k němu přišel malý mužík v červeném kabátě a povídá: "Pomsta se blíží!" a zmizel. Sedlák se začal bát a tu noc oka nezamhouřil. Jenže dlouho se nic nedělo, tak se bát přestal. Jenže jeden podzimní den se sedlák ráno vzbudil a na poli uviděl jen černočernou zem. Víly jim všechno obilí podupaly. A mužík v červeném kabátě se objevil na tom samém místě znova: "Pomsta teprve začíná!" Sedlák ho začal ihned prosit, že opět viseje trávu, aby víly mohly opět tančit za měsíčních nocí, ale mužíček nesvolil: "Slovo našeho pána nejde nijak zlomit. Náš pán ti neodpustí." A sedlák začal brečet, naříkat a prosit, až mu mužíček slíbil, že se u pána přimluví. Zítřejší ráno se mužíček objevil na tom místě znova: "Slovo pána nejde zrušit, ani zmenšit, ale že chceš své chyby napravit, pomstu zažijí tví potomci. Sedlákovi se ulevilo. A víly tančily na jeho polích dál a sedlák mohl klidně spát.
Plynula léta a dlouho potom, co sedlák umřel se jednoho dne konala v Pantannasu svatba prince Madoca a Teleri. Všichni se veselili, když najednou se z hučící řeky ozval burácivý hlas: "Pomsta přichází!" Všichni se hrozně lekli a v okně se objevila hnusná babizna. Všichni se báli, ale kdosi odvážnější vskřikl: "Co tu chceš ty ohavo?" A babizna povídá: "Přišla jsem vám říct, jakou pomstu zažije tohle království, ale protože jsi mě urazil, nic vám neřeknu!" A zmizela. Všichni zůstali zděšení a oslava se začínala postupně rozpadat. Hosté raději odešli. Chudák Madoc šel doprovodit zděšenou Teleri domů.
Doma ho už netrpělivě čekali rodiče. Když se do setměí nevracel, nechali ho hledat. Jenže nikdo ho nenašel. A brzy to byly měsíce, co se nevracel. A rodiče už přestali doufat. Nakonec už byla jejich těla dávno pod zemí a Madoc se nevrátil. Chudák Teleri neztrácela naději. Každý den na něj čekala na skále, jestli nezahlédne, jak přichází. A za ta léta čekání se z ní stala vetchá stařenka, která ztrápená žalem zemřela.
A co se vlastně stalo s Madocem? Když se tehdy na rozcestí rozloučil s Teleri, zaslechl odněkud nadpozemsky krásnou hudbu. Zaposlouchal se do ní, jenže ona začla slábnout, jako by se vzdalovala. I vydal se za ní, až došel do jeskyně. Jenže hudba se zase začla vzdalovat, tak se vydal ještě hlouběji do jeskyně. Tam si sedl a dobrou chvíli hudbu poslouchal. Když utichla, pomyslel si, že je již určitě tma a rodiče se o něj bojí. Když však z jeskyně vyšel, oslepilo ho polední slunce. Přidal do kroku a když vešel domů, seděl v křesle jakýsi stařík: "Kdo jsi, člověče, že si sem jen tak vkročíš, bez klepání?" Madoc se zarazil: "Já jsem tu doma. Jsem Madoc z Pantannasu. Stařík odpověděl: "Neznám žádného člověka jménem Madoc. Ale lidé si tu vypráví, že asi před sto lety tu nějaký Madoc žil a zmizel nikdo neví kam." Madoc vše pochopil, sedl si do křesla vedle staříka a rozplakal se. Stařík mu položil ruku na rameno a v tu chvíli se plačící postava rozpadla na prach."

"Mám za to, že určitě vstoupil do světa Tír na nÓg. To se přece povídá, že to je svět plný hudby, ve kterém neplyne čas. Co my víme, třeba to byla zrovna Samhainová noc?" Domluvil bard a hluboce se uklonil. Všichni posluchači, kteří dosud seděli se zatajeným dechem teď začali burácivě tleskat a vstávat z lavic. (Možná to bylo proto, že jim byla zima.) A bard se stále ukláněl a děkoval.
K bardovi se najednou přitočili dva houslisti a básník a začali vyprávět jakési básně a houslisti je doprovázeli.
To už se ale Oksana s Erin zvedaly z lavice. Mrzly jim nohy, hrnky s čajem měly prázdné a program je přestával bavit. Chtěly se trochu ohřát vevnitř, jenže v trůním sále se většinou pohybovali lidé z výše postavených rodin a vládci sousedních království. Pochopitelně se raději drželi v "civilnější společnosti." Oksana s Erin nakoukly dovnitř. V sále hrála hudba, někteří tančili, jiní jen s číší v ruce postávali a povídali si. Oksana upřela zrak na matku, která z plna hrdla klábosila se svými přítelkyni a dolévala si další sklenku vína. Oksana raději ani nechtěla vědět kolikátou. Yvette se totiž smála skoro při každé větě, až se Oksana divila, jak jí to korzet dovolí. Hodila otráveným pohledem na Erin, která hned pochopila a otočila se na podpatku směrem ven. Přituhovalo a tak se nejprve lépe oblékly do teplých kabátů a teprve poté vyrazily.
Venku se už šeřilo, ohně planuly jasněji a hrála rytmická hudba. Blížil se západ slunce. Oksana s Erin zamířily rovnou ke stánkům, protože se zatím pořádně nenajedly a s jídlem v rukou se šly ohřát k ohňům. Dostat se k nim nebylo moc jednoduché, pokud nejste princezna. To se vám pak lidé uhnou sami. A tak se děvčata dostala k ohňům celkem lehce. Horší to měli nějací malí kluci, co tu pobíhali a všem se pletli pod nohy. Když Erin s Oksanou dojídaly, opravdu si připadaly, jako když za chvíli prasknou. Ale nevadilo jim to. Jídlo bylo skvělé, ohně skvěle hřály, slunce zapadalo a... Oksana si všimla, že se lidé hromadí u ohňů a v každém okně zámku se objevil jeden nebo jedna sloužící, zatímco druidi bedlivě sledovali horizont.
Když zmizel poslední sluneční paprsek, byli už na místě i král s královnou a druidi ohlásili: "Starý rok právě končí, umírá. Jakou věštbu nám zvěstuješ do budoucnosti, věštkyně Gallen?" Gallen chvíli máchala rukama kolem ohně a pak vyřkla svou věšbu: "Prach jsi, člověče a v prach se obrátíš. Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán." Davem to zašumělo, nikdo věštbě nerozuměl. Druid Corann se však ozval znovu: "Touto věštbou se přesouváme do nového roku. Uhasením ohňů zabijme starý rok!" Druidi začali hromadně hasit ohně na nádvoří a sloužící v oknech sfoukávali svíce z červené řepy. Zámek náhle provázelo ticho, tma a chlad, který ovanul všechny stojící na nádvoří. Zvedal se ledový vítr. To duchové z Jiného světa přicházejí na návštěvu.

"To je naše šance!" zašeptala Oksana a popadla Erin za ruku. Táhla ji davem, aby matka nezpozorovala, že někam mizí. V komnatě se všemožně kroutily jako hadí ženy, jen aby ze sebe strhly šaty. Erin Oksaně rozvazovala korzet, zatímco se Oksana snažila rozplést účes. Pak pomohla Erin. Obě si musely protáhnout křídla, aby je vůbec poslouchala. Pak s amulety na krku, šátkami, houslemi a flétnami v taškách vyrazily do haly. Tak, aby je nikdo nezpozoroval, si nasadily pláště a zahradami se proplížily k jezeru. Do tajné skrýše ukryly pláště vzlétly. Měli štěstí, že je Samhainová noc. Nemusely totiž čekat na most. Vzrušeně letěly nad jezerem a přímo prosvištěly bránou.

Když přistály v lese, rovnou zamířily k Měsíčnímu jezeru. Všechny víly v čele s Lesanou u něj stály. Ostřílená Oksana se procpala dopředu a stihla ještě zahlédnout, jak víly na zeleném listě odplouvají na Jiný svět. Jedna černovlasá se otočila a zamávala. Pak všechny zmizely v husté mlze, která se nad jezerem válela.

Ohně tu vůbec nepohasínaly, Erin vytáhla housle a začala hrát rytmickou melodii do rytmu bubnů. Oksana se k ní s flétnou přidala, některé víly začaly zpívat a všechny tancovaly. Lilie zamávala na Oksanu, které se rozzářily oči. Dostala se do tak bujaré nálady, že zatřepetala křídly a tancovala s flétnou v puse ve vzduchu. Erin se k ní brzy přidala. Nakonec tančily nad jezerem a špičkami nohou se dotýkaly vody. Kolem Oksany prosvištěl nějaký duch a ta se tak lekla, div, že neupustila flétnu do vody. To už jí ale Erin klepala na rameno. Obě doletěly k ohni. Všechny víly se pochytaly za ruce a točily se kolem ohně. Hudba utichla, jen bubny stále duněly. A lesem zněla slova písně Tír na nÓg. "Sha ta co ti oh, scum ne rivna!" zpívají Erin i Oksana a tančí kolem ohně.
Píseň skončila a Oksana si znaveně sedla k ohni. Od setkání s duchem byla trochu otřesená, v uších jí dunělo a tak se šla projít na druhou stranu lesa, kde bývá většinou ticho.

Procházela zšeřeným lesem, jemně našlapovala a vnímala každý záchvěv Země. Každým dotykem souznívala se stéblami trávy a brodila se hustou mlhou, která se povalovala těsně nad zemí. Už přicházela k paloučku, když tu uslyšela zoufalý křik. Směrem od jezera kdosi bolestně vzkřikl. Ohlédla se tím směrem. Přes stromy nic neviděla a tak se rozběhla na palouček. Ze zamlženého jezera se vynořila nejprve ruka, poté hlava, která se nadechla a začala kašlat. Zmáčená postava se sápala na břeh. Oksana se vzpamatovala z úleku a rychle šla postavě pomoci. Byla to dívka, teda vlastně víla. Dopajdala z břehu k nejbližšímu stromu a sedla si k němu. Hlavou se opřela o jeho kůru a těžce oddechovala.
Oksana počkala, až bude víla schopna slova a zeptala se: "Copak se stalo? Jak ses sem dostala? Nemáš snítku, ztratilas ji ve vodě?" Víla sklopila oči a začala si ždímat své černé vlasy. "Jsem jedna z těch, co odešli na Jiný svět. Má snítka je už dávno spálená. Těsně, než jsme překročili práh Jiného světa, mě neznámá síla schodila do vody. A zbytek už znáš." pravila smutně víla. "Ale proč? A proč jsi nevzlétla?" ptala se šokovaná Oksana. " Já už nejsem víla. Jsem divoženka, budu teď muset žít s nimi. Asi jsem spáchala nějaký zločin, o němž nevím. Nepamatuju se na to. Nemohla jsem letět." povzdechla si víla a pohlédla na svá bezvládná křídla. Jedno vzala do rukou a pohla s ním. Ačkoli bylo mokré, bylo již popraskané, jako na horkém slunci. Oksana se jejich křídel dotkla a hned rychle ucukla. Na rukou jí naskákala z nepříjemného doteku husí kůže. Přesto s vílou zůstala a hleděla jí hluboce do očí. Nakonec víla přece jen pohled odtrhla a nostalgicky vzhlédla k jezeru. To už si Oksana všimla, jak hluboce je událostí otřesená. Do očí se jí řinuly slzy, které se jako lavina vyvalily a hořce stékaly po tvářích. "Stejně mi nakonec zmizí. Odumřou, rozpadnou se." Oksana tomu nemohla uvěřit. V mysli se jí zrodila hrůzostrašná myšlenka, že by se něco takového mohlo stát i jí samotné. A vůbec by nevěděla, co vlastně provedla.

Víla se zvedla, už téměř uschla. Prohrábla si rozcuchané vlasy a prošla se kolem břehu. Pak zkusila pohnout křídly. Krčila obličej bolestí při sebemenším pohybu. Křídla měla jako přeleželá. Vyskočila, že vzlétne, ale jen prudce dopadla na holá kolena a lokty. Ozval se smích a výkřiky . Jakýsi ženský hlas hlasitě někomu něco oznamoval: "Pojďte, támhle je to naše doupě. Tam si rádi hrajeme. Budeme tancovat! Hahaha!" Obě stuhly a čekaly, odkud se majitelka hlasu vynoří. Z lesa vyběhl zhluk podivných, rozporuplných žen v roztrhaných hadrech, některé byly dokonce nahé a vedly mezi sebou vysmátého mladíka, který zabloudil v lese.
Jakmile Oksanu a vílu zahlédly, přestaly se smát a zastavily se. "Co se děje?" zeptal se mladík. "Jsi si jistá, že chceš jít s námi?" obrátila jedna z nich pohled na Oksanu. Ta jen bojácně zavrtěla hlavou. Husí kůži měla už i na zádech. Byl to vzkutku nepěkný pohled. Zohavená tvář vyjímající se mezi masou rozcuchaných, větvičkami propletených vlasů a pouhé cáry oblečení, které mnohdy nezakrývaly ani to nejnutnější a ňadra visící až k pupku naháněly Oksaně hrůzu. Druhá promluvila k víle: "Á, další přírůstek, pojď k nám!" Ve víle to probudilo nový, divoženkovský pud, což mělo za následek prudké vyběhnutí k nim. Smála se spolu s nimi a všechny začaly tančit v kruhu kolem zmateného mladíka.
Oksana zacouvala do stínu stromů a vše mlčky pozorovala. Bylo jí jasné, že to jsou divoženky. Svůj názor potvrdila tím, že na jedné starší zahlédla čtyři jizvy po křídlech a na nějaké mladší zpozorovala ještě jakési kořínky, zbytky. Všechny tančily odvážně a oddávaly se kadějakým nepěkným choutkům, až se na to Oksana nemohla dívat.

Když se objevila zpátky u ohňů, ve středu dění celé slavnosti, vrazila do ní Erin. "No konečně, tady jsi! Kde jsi byla?" Oksana se nejprve musela vzpamatovat z šoku a teprve pak Erin vše povyprávěla. Obě si šly sednout k jezeru. Máčely si nohy ve vodě a polehávaly u něj.
Byla hluboká noc, tmu trhaly jen hvězdy nad jezerem a ohně planoucí v lese. Oksaně se chtělo spát. Lehla si tedy k jezeru a poslouchala šumění jemných vln. Po chvíli téměř usnula, ale z polospánku ji probudil známý křik. Prudce se posadila, aby viděla, co se děje.
"Nech mě na pokoji, ty hade! Odporný, slizský hade! Že se vůbec opovažuješ za mnou chodit! Vypadni už! Nechci tě ani vidět!" Křičela ta černovlasá divoženka, které Oksana pomohla na břeh. Víly se udiveně ohlížely a šeptaly si mezi sebou. Nemohly uvěřit, že ta víla, která jim před chvílí mávala a odplouvala na Jiný svět, teď utíká před svým hříchem a snaží se ho zbavit. A ten se jí zbavit nechce:
"Aylo počkej, nemůžeš mi odpustit?! Přece to nemůže být tak zlé!"
V tu chvíli se divoženka zastavila. Ale neotočila se. Mladík ji brzy dohnal a vzal ji kolem ramen. "Nedotýkej se mě!" řekla teď už klidným, ačkoli podrážděným hlasem. Otočila se k němu a podívala se mu přímo do očí, aby poznal, že má přes to všechno svou hrdost a sílu.
"Tak zlé? Kdybych tehdá nebyla tak hloupá, abych uvěřila tvím sladkým slovům, mohla jsem teď s ostatními spokojeně žít na Jiném světě. Jako pravá víla. Pomáhala bych přírodě a těšila malé děti nevysvětlitelnými zázraky. A tys mi to vzal. Podívej se na mě. Na zohavené tělo, rozpadající se křídla, roztříštěné srdce a znavenou duši. Copak to nevidíš? Přišla jsem o vše, na co jsem byla hrdá. Zbyl mi jen žal a střípky vzpomínek. Do konce života se budu muset toulat po lesích, ztranit se víl i lidí. A to si ty, jako člověk neumíš představit. Když budu mít štěstí, upálí mě na hranici, jako čarodejnici. Když ne, třeba tu budu navěky."
"Aylo, já..." chtěl najít vhodná slova mladík, jenž byl celou záležitostí zaskočen.
"Už nic neříkej. Vidím, že nejsem samotná, komu jsi zlomil srdce. Jdi už. Najdi si na své chtíče někoho jiného."
Mladík to vzdal. V doprovodu zvědavých pohledů opustil les a divoženka s pláčem odběhla pryč. Kdyby se Oksana nebála, chytila by ji za ruku a utěšila by ji. Jenže měla strach z nepříjemného doteku její ruky. Raději se rozloučila s Lesanou a vrátila se na zámek.

Na zámku oslavy pokračovaly. Brzy mělo svítat a tak se lidé připravovali na zapálení ohně nového roku. Oksana má tento rituál obzvlášť ráda, protože to první svítání nového roku je nejkouzelnější. Dnes se ho ale nezúčastní. Chce se dnes aspoň trochu vyspat, protože letošní Samhain byl velmi rušný a Oksana toho má dost.

Nikým nezpozorována vklouzla do svého pokoje a převlékla se do teplého županu. Nechala si připravit horkou lázeň, aby se patřičně umyla a uklidnila. Poté spokojeně ulehla na vyhřáté lože a upadla to hlubokého spánku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yret Yret | 28. listopadu 2015 v 19:43 | Reagovat

Yay! Další kapitola! Ale není to teď pro tebe trochudost, ze máš na starosti dva blogy? Pro-nase-holky a oksanu?

2 Ihoj Ihoj | E-mail | 29. listopadu 2015 v 14:59 | Reagovat

[1]: No to si piš, že je! Já sednu na počítač a nejdřív musím zkontrolovat oba dva svoje maily, pak wattpad, blog, pak se zase všude odhlásit a přihlásit na 3BLÁ-HO  zkontrolovat mail, google+ youtube a statistiky blogu. A když na něco zapomenu, tak se musím zase přihlásit znova. Ale psát mně baví a stříhat vdea ještě víc, takže se vždycky tlemim od ucha k uchu, když to všechno takhle překlikávám. Jenže zase nestíhám vůbec psát, takže než vyjde nová kapitola, bude to chvíli trvat. :-( Ale zase mám teďko spousty nápadů na videa. :-D

3 Henna Henna | E-mail | Web | 29. listopadu 2015 v 15:01 | Reagovat

[2]:No, vidíš, teď jsem se zase zapomněla odhlásit, takže jsem to okomentovala pod jiným jménem. Takhle to dopadá, když se pustíš do hodně věcí naráz!

4 Henna Henna | E-mail | Web | 29. listopadu 2015 v 15:04 | Reagovat

Sakra, mě to nefunguje! Už mě to přestává bavit!

5 ♥ Lenča ♥ ♥ Lenča ♥ | Web | 29. listopadu 2015 v 20:43 | Reagovat

Zase super kapitola! Tak mě napadá, jestli i Oksanina máma není nějaký potomek divoženky, myslím že jsi v nějaké kapitole psala že měla na zádech čtyři jizvy a tady o nich píšeš taky.. No odpověď mi asi nenapíšeš jestli mám pravdu nebo ne, ale těším se až zjistím proč Oksanina máma nemá ráda víly, a samozřejmě na další kapitolu :)

6 Henna Henna | E-mail | Web | 30. listopadu 2015 v 16:25 | Reagovat

[5]:No... tak to ti opravdu neprozradím. Začínám se smát, jak jste všichni náramně vnímaví. Ale zajímalo by mě, jesli ti z toho lezl mráz po zádech. Mě přijdou ty divoženky jakože fakt drsný!Já se celá klepala, když jsem to psala. :-D

7 ♥ Lenča ♥ ♥ Lenča ♥ | Web | 30. listopadu 2015 v 18:04 | Reagovat

[6]: ani kdybych ti koupila čokoládu?? Né dělám si srandu, čokoláda je moje!! :D
Jo bylo to strašidelný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama