VIII. Dlouhý stín

18. října 2015 v 12:39 |  KNIHA
VIII. DLOUHÝ STÍN

Svátky skončily, ale zima ještě trvala a na procházky se moc nechodilo, takže se Oksaninou denní rutinou stalo sezení u okna a zírání do zamrzlé krajiny. Byly dny, kdy se ani lísteček nepohl, rampouchy na oknech se přes noc zvětšily aspoň o dva centimetry a mrzlo, až praštělo. Tehdy mohla Oksana zírat na krajinu hodiny a nedočkala by se jediné živé bytosti, která by se stala objektem jejího zájmu. Jakoby i zimní víly spaly.
Zároveň se spící dny vyměňovaly se dny, kdy prudce sněžilo a fučelo, stromy se kymácely a v takovém počasí by člověk ani psa nevyhnal. A přesto se Oksana takovým dnům těšila. Bavilo ji pozorovat vločky odlétající po směru větru, mezi nimiž se proháněly rozpustilé sylfy, sledovat stromy, které se prohýbaly v prudkém větru o jejich aurách ani nemluvně.
Takto pozorovala krajinu každé odpoledne, a tak se jí naskytla možnost objevit její život - sledovat, ja se mění a obnovuje a jak se ze spícího zamrzlého období opět probouzí. A to je pro malé děvče skvělá zkušenost.

Sotva začal roztávat sníh, už se zimní víly činily. Tání urychlovaly a nechaly roztát všechny rampouchy na oknech domů. A jedno odpoledne si Oksana všimla zimní víly na okně. Byla to ta samá, kterou potkala již v lednu. Tentokrát se víla už vůbec nelekla.
Ahoj. Pozdravila Oksanu víla.
Ahoj! Jsem ráda, že se opět vidíme.
Jsi bystřejší než posledně.
Snažím se vnímat aury denně.
Nezapomeň, co jsem ti řekla.
A už tu zase nebyla. Oksanu to už začínalo štvát. Proč mi to nikdy neřekne celé? Nutí mě přemýšlet. To je ono! Ale já na to přijdu sama.

Pučící les, který Oksana navštívila hned tohle odpoledne, provázelo ticho, studený vzduch a prázdnota. Víly se teprve začínaly probouzet a tak tu panoval klid. Oksana si sedla k Měsíčnímu jezeru a hleděla do dáli. Jemně se vlnilo a působilo chladně. Obklopoval ho hustý, tmavý les, což vyvolávalo v osamělých dnech, jako je tento, pocit bezpečí. Nezapomeň, co jsem ti řekla. Zněla Oksaně v hlavě věta, kterou jí chtěla víla připomenout něco důležitého, nemohla si však vzpomenout, co to bylo. Co mi řekla? Co mi řekla? Už vím! Mám si přivolat víly, co odletěly na Jiný svět. Ale jak, to nevím. Začala se rozhlížet kolem sebe a uvědomila si, že když je v lese ticho, tak jako by celý svítil. Aury se pohybují a vlní, jako malé víly. To je ono! Aury jsou jako víly. Pomalu zavřela oči a představovala si, jak k ní přilétají malé barevné víly, které se slévají s aurami stromů. Když je pak otevřela, poskakovaly po jezeře tři víly:
Proč nás budíš? Zeptala se první.
Co po nás chceš? Ptala se druhá.
Oksana jim v myšlenkách odpověděla: Zimní víla mi řekla, že si vás mám přivolat.
No jistě, vy jste ale nechápavé víly. Přitakala třetí a pokračovala: Vidím, že jsi již objevila svůj šestý smysl. Ukážeme ti les tak, jak ho ještě neznáš.
Víly počaly kroužit kolem Oksany a vedly ji do hlubin lesa. Oksana se nestačila divit, jaký je les jiný! Když se vrátily na to samé místo, kde předtím seděla Oksana, řekla Oksana: Chtěla bych vědět, jak to vypadá na Jiném světě. První víla jí odpověděla: Zavedeme tě tam. Letěly nad jezerem až na druhou stranu lesa, kde byl les hustější a když jste se prodrali mezi stromy, objevili jste malou mýtinku. Tam si Oksana lehla a víly jí hladily a uspávaly.
Ve snu se dostala na krásný ostrov, plný drobných víl. Jenže oni nebyly drobné. Všechno tam bylo takto velké, i Oksana byla stejně velká jako ony.
Když se probudila, bylo už ráno. Teď si Oksana uvědomovala aury a energie ještě intenzivněji.

Krajina se měnila rychle: Zpočátku ospalé jaro se v mžiku proměnilo v horké léto a tím i v Oksaniny páté narozeniny. Pro krále a královnu to byly zatím nejdůležitější Oksaniny narozeniny. Znamenaly totiž, že je již Oksana dost velká, aby se začala učit. A podle toho vypadala i oslava. Konala se v rodiném duchu, ale neobešla se bez Erin. Královna začala vnímat Erin jako Oksaninu pravou přítelkyni a proto se k ní musela tak chovat. A i k Oksaně. Teď byla Oksana považována za slečnu, tedy už mladou dámu, která je zralá na to, poznávat svou zemi a literaturu s ní spojenou a od které se očekává, že se tak bude i chovat. Stejně tak se měli její rodiče chovat k ní.

Dárky, které Oksana dostala se pojily se začátkem učení. Od krále dostala kalamář a pero z bažanta, kterého ulovil sám král v královské oboře a vybral nejhezčí pero pro Oksanu a očistil ho. Zbytek bažanta měli dnes k obědu. Toho si Oksana nesmírně vážila, protože to byl dárek od srdce. Od matky dostala ručně šitý sešit a pro potěšení nový kartáč na vlasy a barevné stuhy do vlasů. A aby král nezůstal zahanben, doložil ještě prsten z drátků a vyšívanou látkovou tašku na učení.

Erin přišla až odpoledne a Oksana jí přišla sama otevřít. Když se procházely po chodbách a povídaly si, ptala se Oksana Erin: "Erin, co myslíš, že se budu učit?" "To záleží, jakého dostaneš učitele, ale ptala jsem se dívek z města a říkaly, že se učí hlavně číst, psát, počítat, zpívat a později také historii a vaření. Ale myslím, že vaření se tě týkat nebude." V tichu chodby se ozýval hlasitý dětský smícha obě děvčata se blížily k Oksaninmu pokoji.
V pokoji si Erin sedla na postel a vybalila z plátěné tašky, kterou měla s sebou, malý balíček a podala ho Oksaně. Oksana poděkovala a nedočkavě balíček otevřela. Na dárek od Erin se těšila nejvíc. V papíru bal zabalený hedvábný šátek, který byl ručně pomalovaný jarními barvami. "Ten malovala moje maminka, když procházela Obřadem. Pak ho dala mně. Jenže byl moc dlouhý, tak ho zkrátila na dvě části. Já ti teď dávám polovinu, jako symbol našeho vílího kmenu." Poznamenala Erin. Oksana si šátek hned pohladila a zavázala ke krku. A hned se pustila do rozbalování něčeho malého, zabaleného v malé zelené krabičce a převázaného mašlí.
Když Oksana krabičku otevřela, uviděla v ní malý zapletený přívěšek nazlátlé barvy. "Tenhle přívěšek se jmenuje Tři světy a symbolizuje svět bohů, náš svět a Jiný svět. Ten, kdo ho na krku nosí, tomu duše roste a dovednosti sílí. Alespoň tak mi to říkala paní v starožitnictví," vysvětlovala Erin, "Vzala jsem z kasičky své peníze a šla do města. V malém obchůdku na rohu naší a Spojovací ulice se prodávají staré šperky a spirituální potřeby, to mi poradila maminka, a já hledala přívěšky přátelství. Tajemná paní za pultem mi podala jeden z těchto přívěšků a říká: všechny jsou vyráběné stejným způsobem a jsou točené stejným směrem. Ale od jedné své vzdálené známé jsem dostala dva přívěšky spojené kouzlem. Jeden je točený správně a druhý přesně naopak. Jsou jediné na světě. Známá mi řekla, že je mám dát někomu vyjímečnému. A ty jsi vyjímečná. Když budeš pomoc potřebovat, hledej druhý přívěšek. A pomoc přijde."
Erin se odmlčela, "Aspoň myslím, že to tak říkala. Podívej Oksano, ten opačný nosím já. Jsme tím spojené. Běda ti, jestli ho ztratíš! A ano, kdyby se nám něco stalo, ten kdo nosí oba přívěšky, má obrovskou moc. Nesmíme dopustit, aby se přívěšky dostali do zlých rukou." Oksana Erin se zájmem naslouchala a nakonec ze sebe nějak vykoktala: "To je neuvěřitelné, jak si to všechno pamatuješ! Neboj, nikdy ho nesundám... Ale můžu ho nosit, když nosím snítku?" "To nevím. Víš co? Do školy nos přívěšek a jinak snítku. Jinak ho můžeš nosit, když ho budeš potřebovat." "Děkuju Erin, jsi nejlepší kamarádka, jakou si mohu jen přát."
Obě děvčata se objala a pak si ještě dlouho hrála v Oksanině pokoji.

"Erin, já mám skvělý nápad!" Spontánně vykřikla Oksana. "Půjdeme za vílami. Já jim ukážu šátek a tobě ukážu Lilii, Lesanu, Fialku a Břízový les!" Erin se nápadu také těšila a horlivě Oksaně přikyvovala. Pak se ale zarazila: "Počkej, Oksano, jak proklouzneme, aby nás nikdo neviděl s křídly?" Oksana nad tím jen mávla rukou a vysvětlila Erin, že už má svou tajnou skrýš, kde si ukládá šaty.

Tak tedy vyrazily. Oksana skrývající pod šatami šaty vílí, proklouzla mezi strážemi s vysvětlením, že se jdou projít a Erin to po ní zopakovala. Obě pak doslova prosvištěli zahradami a celé udýchané a vysmáté dorazily k zadním vrátkám. Oksana rychle a obratně rozvazovala sukni i šaty a skládala je pod kámen vedle vrátek. Pak rozepla Erininy šaty, které byly zezadu na knoflíky, zkontrolovaly, jestli je někdo nevidí, obě si vyzuly boty, protáhly si křídla a vyletěly ze zahrady.
Erin se s Oksanou létalo lépe, než samotné a Oksaně také a tak se obě smály a radovaly, že mohou spolu plachtit vzduchem. Oksana za sebou nechávala vlát šátek od Erin a tak si obě v zaujetí nevšimly, že se nebe začalo zatahovat šedými oblaky.
Když dorazily k jezeru, zvolala Oksana magickou formuli a Erin jen zírala na Břečťanový most. Kráčela po něm nejistě a s obdivem. Před bránou na ni Oksana mrkla: Sleduj! Udělala krok a byla fuč. Erin ji následovala a sotva se ocitla v Břízovém lese, roztáhl se jí úsměv od ucha k uchu.
Oksana si to suverénně mašírovala do středu lesa a Erin ji skoro nestíhala. Sotva za ní doběhla, už Oksana s úsměvem ukazovala Lesaně šátek.
"Je opravdu krásný," pravila Lesana, "a kdo to k nám přišel na návštěvu?"
"To je Erin, dcera Rigy a moje kamarádka."
"Rigy?" Nechápala Lesana. Erin Oksanu opravila: "Moje matka se jmenuje Rigantona, prý jste byly přítelkyně."
"Ach, vzpomínám si. Tak tedy vítej u nás, Erin. Pokud jsi přítelkyně Oksany, jsi přítelkyně i nás všech."
To už ale táhla Oksana Erin pryč. "Pojď, představím tě Lilii" Erin se zarazila: "Jak víš, kde je?" Oksana se ani neotočila: "Prostě to vím." Erin nad tím jen pokrčila rameny a letěla za Oksanou.
Lilie se s Erin hned spřátelila a ostatní víly také. Všechny se zpěvem letěly k Měsíčnímu jezeru, kde spolu tančily a Fialka dostala nápad: budou "tančit po vodě". Všechny se tomu nápadu těšily a za chvíly už jezero čeřilo dvacet ladných nožek deseti zpívajících víl.
Po chvíly však nečeřily jezero jen víly, ale i těžké kapky deště. "Oksano, prší!," vykřikla Erin, "Když zmokneme, nedostaneme se zpátky! Rychle!"

Oksana si šátkem svázala vlasy, aby jí nepadaly do obličeje, protože vítr fučel a obě víly se marně snažily kličkovat mezi těžkými kapkami. Za branou zámku obě sklopily křídla a hupsly do bot. Oksana Erin pozapínala šaty a sama se nemotorně a rychle nasoukala do svých šatů. Vzaly to zadním vchodem, protože, co kdyby?...

Jedna dvorní dáma je přece jen objevila. Ihned nakázala Oksaně, aby se převlékla. Oksana výmluvně zalezla do šatníku, že si vybere šaty. Jen, co zavřela dveře, rychle ze sebe strhla vílí šaty a nasadila si suchou spodničku. Mokré šaty donesla dvorní dámě i se suchými šaty a dvorní dáma jí pomohla převléknout se. Zatímco se Erin sušila u krbu, dvorní dáma vzala Oksaniny mokré šaty a odešla. Oksana Erin půjčila nějaký svetr a z knihovny vytáhla knihu, kterou vzala z Velké knihovny. Dlouho si ji pak spolu prohlížely a když přestalo pršet a Erin měla jít domů, Oksana jí ještě jednou poděkovala za amulet a šátek a podala jí obrázek, který pro ni nakreslila.

Během léta si Oksana užívala posledních chvil, kdy si může dělat, co chce a zároveň se "potloukala" kolem levého křídla zámku, protože se tam jeden volný pokoj přestavoval na Oksaninu studovnu. Vedle se nacházel hudební salónek a malý taneční sál. Oksana je bystrá a hlavně zvědavá a tak nebylo divu, že se všem pletla pod nohy, aby co nejlépe viděla. A protože se jí studovna líbila, nemohla se dočkat na podzim.
Král s královnou se schodli v tom, že bude lepší, když bude muset Oksana chodit alespoň do druhého křídla zámku a přivykne tak přesvědčení, že proto, aby se něco naučila musí někam jít. Není dobré rozmazlovat ji a přímo jí vnuknout nápad, že nemusí vylézt z postele a učitel za ní přijde sám. A tak se snažili nasimulovat Oksaně prostředí klasické školy.


Zhruba dva týdny před začátkem vyučování přišel jednoho rána neznámý muž. Když mu přišli sloužící otevřít, netvářili se dvakrát nadšeně. Zapomněli, že je čeká tak významná návštěva a brblali, kdo že je to ruší v tuhle ranní dobu.
Hned jak ho však spatřili, změnil se jejich výraz nejprve v zděšení a pak ve vřelý a laskavý úsměv. Pozvali neznámého do vstupní haly, pomohli mu s kabátem - i v tom letním horku přišel v kabátě - poprosili ho, aby se zde usadil a počkal ne Jejich Veličenstva a ujistili ho, že nebude čekat dlouho.
Sotva zmizeli za rohem, doslova letěli po schodech do jídelny. Celí udýchaní zaklepali na dveře jídelny a když je král pustil dovnitř, vysvětlili mu, kdo to čeká ve vstupní hale.

A zatím se ten neznámý muž procházel po vstupní hale a ostrým pohledem kritika kontroloval vše, co zde bylo, jako by mu nesmělo uniknout ani jediné zrnko prachu. Nakonec si sundal rukavici a prstem přejel po dřevěné římse na obkladu stěny. Zkonstatoval, že je zámek udržovaný průměrně a na vše se díval pohrdavě.
Když král sestupoval po schodišti směrem k němu, sundal si dotyčný i druhou rukavici a šel mu vstříc. Král natáhl ruku a s úsměvem mu ji stiskl. "Vítám Vás, pane, jsem rád, že jste si na nás udělal čas." Dotyčný mu odpověděl jen jemným pokýváním hlavy a se sevřenými rty popošel ke královně. Jemně jí políbil ruku a prohlásil: "Něco jsem o Vás slyšel a myslím, že nemusím hádat, že na nedělní mši nechodíte, nemýlím-li se." Královnu tahle otázka hned na úvod trochu zarazila, ale odpověděla: "Ano, máte pravdu, nechodíme, ale také máme svou tradici, kterou dodržujeme. Proto bych byla moc ráda, kdyby měla Oksana v neděli volno." "Přirozeně, musíme dát dítěti alespoň den volna a zanechat mu tím určitý rytmus. Jsem tu proto, abych Vaši dceru naučil mimo jiné disciplíně a vychování. A budu se snažit Vás nezklamat. Ostaně, kde je Oksana?" "Mirando, dojdi pro ni," zvolal král, "a my se zatím přesuneme do přijímacího salónku. Dáte si čaj?"

Zatímco služebné nosily na tácech šálky čaje, seděli všichni tři v čalouněných křeslech v přijímacím salónku a diskutovali o radikálních změnách v Oksanině životě. "Jak jsem říkal, zprvu budu po Oksaně požadovat hlavně ukázněnost. Naučím ji číst, psát, počítat, mezi předměty, které jsou čistě pro žáky královského původy zahrnuji hru na cemballo, flétnu a pro začátek diatonicky laděnou harfu. Když Oksana trochu povyroste, přibyde jí historie Irska. Zpěv a tanec nevyučuji, ale mohu vám doporučit jednu moji výbornou kolegyni, slečnu Mellisu. Je opravdu výborná a bydlí nedaleko... A tady ji máme!"
Miranda dovedla Oksanu do přijímacího salónku, uklonila se a beze slova odešla. Oksana stála na prahu místnosti a trochu bojácným pohledem si prohlížela neznámého muže. Byl vysoký, štíhlý, černé vlasy měl úhledně učesané na levou stranu a na nosu se mu leskla jemně orámovaná skla brýlí. Nebyl starý, ale ani naopak moc mladý. Jeho pohled se dal přirovnat k pohrdavě - přísnému a Oksaně nepřipadal moc sympatický. Stála tam a mlčky si ho prohlížela od hlavy až k patě. Nelíbilo se jí, že je oblečený v šedém fraku, protože jí z toho naskakovala husí kůže.
Náhle se z rohu místnosti ozvalo přehnané zakašlání: "Ehm, ehm, Oksano, pozdrav pěkně pana Gilleasbaiga. Oksana se zarazila nad tak složitým jménem, ale udělala pukrle a obrátila se na matku: "Promiňte, matko, zamyslela jsem se." "Vychování jí nechybí," pronesl pan Gilleasbaig a elegantně se zvedl z křesla, aby ji pozdravil. "Zdravím Vás, slečno Oksano," sklonil se k ní a jemně jí políbil ruku. Pak se narovnal a usmál se. Ačkoli se usmíval, připadal Oksaně odtažitý. A teď, když stál před ní v celé své urovnanosti, vypadal skoro jako obr. Oksana si div krk nevykroutila, aby se mu mohla podívat do očí. "Má bystré oči," otočil se ke královi, "ale působí trochu... neukázněně, nebo spíš... neupraveně." A to byla pravda. Dnes Oksana pořádně ani "nerozlepila oči" a už ji volali na snídani. Kdo ví, kvůli čemu to bylo, ale dnes byla opravdu rozcuchaná.
"Rád bych tady dnes s Vámi zůstal a pozoroval Oksanino chování. Samozřejmě, pokud Vám to nebude překážet." Královna pohotově přitakala: "Jistě, že ne, budeme rádi, když tu s námi zůstanete." "...a pozoroval Oksanino chování." Copak on mě bude sledovat všude kam půjdu, jako stín? To mi přece nemůžou udělat. Přemítala Oksana.
"Ale nejprve bych rád viděl učebnu, ve které bude probíhat výuka."

A tak se všichni čtyři vydali do levého křídla zámku. V široké chodbě se nacházelo plno dveří, které vedly do nejrůznějších místností. Ale jen na jedné z nich bylo napsáno STUDOVNA. Tak tedy vešli dovnitř. Gilleasbaig si ji znuděně prohlížel a nakonec vynesl požadavek, že prý tu chybí stůl pro vyčujícího. "Ach ne, moc se Vám omlouváme, pane Gilleasbaigu, ale náš architekt na tohle nemyslel. Hned Vám ho dáme udělat. Křídy tu jsou, tabule také, malá tabulka rovněž. Myslím,že nic jiného nechybí." omlouvala se královna. "Dobrá, teď by mě rovněž zajímal hudební salónek a taneční sál. Jinak, slečnu Mellisu Vám sem určitě pošlu."
Přesunuli se tedy do hudebního salónku, kde byly kolem stěn rozmístěny police na noty a pod oknem stála starorůžová pohovka. Na levé straně stálo cemballo. Na pravo ode dveří stály dvě harfy, jedna větší a druhá menší, diatonická. A na čelní stěně viselo několik fléten. Pan Gilleasbaig byl naštěstí s hudebním salónkem značně spokojen, což všechny potěšilo.
Dveře naproti nadepsané SÁL TANCE Oksanu zaujali. Místnost byla veliká, celkem prázdná, stálo v ní jen další cemballo, jedna stěna byla celá pokryta zrcadly a před ní stály tyče v nastavitelných úrovních, což je dost luxusní. "Myslím, že slečna Mellisa bude spokojená. Já osobně jsem zatím dostatečně spokojen. Rád bych ale viděl svůj pokoj." Pronesl důležitě Gilleasbaig a vyšel z místnosti. Královna poslala Oksanu do svého pokoje, aby si připravila školní pomůcky, které ukáže panu Gilleasbaigovi.

Oksana se se skloněnou hlavou šourala po schodech a pro sebe si je počítala. Jenže počítání do deseti jí k tomu nestačilo a tak toho nechala.
Když došla do pokoje, plácla sebou na postel obličejem do peřiny a zhluboka dýchala. Pak se překulila na záda a civěla do stropu. Těkala očima po baldachýnu, chcete-li po nebesích nad svou hlavou, jako by v nich hledala odpovědi. Ptala se v myšlenkách sama sebe: Proč tu ten pán s dlouhým jménem musí okounět. Studovna se mi sice líbí, ale na učení s ním se teda moc netěším. Co budu vlastně vůbec dneska dělat? Nemůžu jít k vílám, Lilie mě bude shánět. A ještě mě ten pán bude pozorovat. Bude se stále dívat, jak se chovám a prohlížet si moje sešity, můj pokoj! Ale proč? Proč to musí dělat? Náhle se Oksana lekla. Co když mě tu najde! Jak se tu jen tak válím, rozcuchaná, mám pomačkané šaty! Matka se bude zlobit a ten pán si o mě bude myslet, že se neumím zabavit. To se nesmí stát.
A tak kvapně vstala z postele i když se jí nechtělo. Sedla si ke svému bílému toaletnímu stolku a počala si pročesávat vlasy. Pročesávala si je opravdu pilně, až si vytrhla několik zacuchaných vlasů. Když se dočesala, šla si pro svou vyšívanou tašku. Měla ji připravenou u stolu, takže stačilo jen zkontrolovat, jestli v ní má sešit i psací potřeby a když nic nechybělo, zasedla za stůl a pustila se do vybarvování nedodělaného obrázku.

Když měla Oksana obrázek skoro hotový, zaklepal někdo na dveře. Oksana vstala a šla otevřít. Už i na kliku musela sahat hodně vysoko a když dveře otevřela, uviděla jenom něčí nohy v šedých kalhotách. A když vzhlédla vzhůru, téměř ji zmrazilo. Ve dveřích stál ten pán Gill... s dlouhým jménem! Jen na něj civěla až se musel netrpělivý pán ozvat sám: "Mohu dál?" řekl zdvořile a Oksaně se podařilo ze sebe rozpačitě vysoukat: "A...no..." Ustoupila dál od dveří a Gilleasbaig se téměř procpal dovnitř. Ihned se ptal na sešity a bez zeptání si sedl na Oksaninu postel. Oksana mu bojácně podala tašku a sledovala, jak z ní vytahuje nejprve kalamář a brko a potom sešit. Pousmál se a listoval si ho. On si listuje můj sešit! Protestovala vnitřně Oksana. Nakonec se pán ozval: "Sešit je krásný, ale pro začátek budeš potřebovat sešity dva. Tak si prosím obstarej i ten druhý. Nevadí ti, že ti tykám? Myslím, že je to tak příjemnější." Oksana jen pokorně přikývla, jako že jí to nevadí a přála si, aby už jí tašku vrátil a raději odešel. Jenže Gilleasbaig jí tašku sice vrátil, ale jal se procházet po pokoji a kontrolovat ho, což Oksaně nesmírně vadilo.
Gilleasbaig se pozastavil před Oksaninou knihovnou a zkoumal tituly knih. Pak ho také zaujal Oksanin obrázek, nad kterým dlouho stál a usmíval se. Oksana zatím seděla na posteli a evidentně se až příliš znatelně nudila, protože se najednou Gilleasbaig otočil a pronesl: "Překážím ti tu? Tak to to musíš vydržet, protože to mám v popisu práce." Díval se jí přímo do očí, jako by čekal, jak zareaguje.
Oksanu věta "Tak to to musíš vydržet." skoro nadzvedla z postele. Nevyjela po něm, protože se ho bála, ale zlostně se zeptala: "Ale proč?"
"Jak prosím?" nadzvedl jedno obočí Gilleasbaig.
"Proč mě musíte pozorovat?"
"Protože tím zjišťuji, jak se chováš, jakou máš povahu a podle toho také vypadá tvůj pokoj. Budu přesně vědět, jak s tebou mám komunikovat."
Oksana nabírala odvahu: "Ale mně to vadí! Chtěla bych si dokreslit ten obrázek. A co to znamená komunikovat?"
"Ovšem že, jen si to tu prohlédnu a pak už tě nechám být. Ale líbí se mi, že se nebojíš ozvat."
Oksana mu skočila do řeči: "Ale co je to komunikovat!"
"Ty jsi ale netrpělivá! Komunikovat, znamená v podstatě mluvit. Prostřednictvím slov pochopit toho druhého a umožnit mu, aby pochopil mě. Komunikace může být ale i například cesta. Spojení mezi dvěma městy, to je také komunikace. Rozumíš tomu?"
Oksana přikývla a Gilleasbaig se tedy pobral k odchodu. Ještě u dveří se ale otočil a významně si odkašlal: "Oksano, princezna není služebná, proto neotvírá dveře. Stačí říci "Dále!" nebo "Vstupte!" a dotyčný může vstoupit. Pokud ho dovnitř pustit nechceš, řekneš "Okamžik!". Tak toť vše. Ber to jako první lekci ode mne."

U oběda panovala tichá nálada. Každý se víceméně věnoval své porci vprostřed talíře. Královna si nervózně poposedávala na židli (snažila se, aby to Gilleasbaig nezaregistroval, ale moc se jí to nedařilo) a koutkem oka pozorovala Gilleasbaiga, jak soustředěně krájí svoji porci hlavního chodu na téměř totožné drobné kousky a elegantně si je jeden po druhém vkládá do úst. Každé sousto pečlivě rozžvýká a neslyšně spolkne. A přitom všem velmi poctivě drží příbor, dle naučeného způsobu, přesně podle etikety. Někdy, když rozmělňuje své sousto, podívá se na Oksanu a kontroluje ji. Pak se téměř automaticky vrátí k právě vychutnávanému jídlu a vše se zase opakuje.
Nakonec Gilleasbaig složil příbor a obrátil se ke králi: "Jídlo bylo výborné, máte tu skvělého kuchaře. Děkujme tedy za tento pokrm bohu," obrátil pohled ke stropu. Král s královnou si vyměnili významné pohledy a oba hodili na Gilleasbaiga schovívavý úsměv.
Oksana píchala vidličkou do talíře, až to cinkalo. Celou dobu si s jídlem jen hraje a rozpatlává ho. Nemá chuť jíst, zvlášť, když se tu ochomýtá ten pán. Zatím netuší, že si na obědy s ním bude muset zvyknout.

"Au!" zakřičela Oksana. "Pardon, moc mě to mrzí." omlouvala se švadlena poté, co Oksanu píchla špendlíkem do zad. Špendlila na ni nedokončené šaty, ve kterých měla Oksana chodit do školy. Byly speciálně uzpůsobeny, aby v nich Oksana dokázala sedět i několik hodin na tvrdé židli. Což znamená, že neměly výstuž. Oksana stála na vyvýšeném stupínku a nesměla se ani hnout. Ruce držela daleko od těla, aby švadleně nepřekážely a vzpomínala na setkání s Gilleasbaigem. Proč se kvůli učení dělají takové cavyky? Třída musí být perfektní, moje šaty také a ten pan učitel mě pozoroval, jako bych mu patřila. Vůbec se mi to nelíbilo. Doufám, že ve škole se ke mně tak chovat nebude... To to svědí! Vůbec mě nebaví tady stát! A to mě čekají ještě jedny šaty! Už aby to bylo hotové.

A zatímco Oksana stojí na stupínku ve svém pokoji, slunce se začíná pomalu sklánět k obzoru a den, kdy Oksana vkročí do nové etapy svého života se čím dál tím víc blíží.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yret Yret | 18. října 2015 v 13:20 | Reagovat

Úžasné konečně je tu další kapitola knihy! Vždy se úplně vžiji do děje a nemohu se od něj odtrhnout :-)

2 ♥ Lenča ♥ ♥ Lenča ♥ | 25. října 2015 v 20:15 | Reagovat

Týjo, to je poprvé, kdy jsem ráda za to, že máme školu takovou jakou ji máme a ne jako Oksana v příběhu. Vše dokonalé, dokonalé oblečení, třída, učitel (na mě) až moc slušný (ale nic proti příběhu)... V té škole bych nevydržela ani minutu :D

3 Henna Henna | E-mail | Web | 26. října 2015 v 11:42 | Reagovat

[2]: Tak to jsem ráda, protože to znamená, že to mám dobře popsané, aby se tomu dalo věřit. :D

4 ♥ Lenča ♥ ♥ Lenča ♥ | 26. října 2015 v 19:50 | Reagovat

:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama