VII. MNOŽSTVÍ MALÝCH LŽÍ

7. září 2015 v 19:50 |  KNIHA
Bez dalších řečí: Nechámvás číst.
VII. MNOŽSTVÍ MALÝCH LŽÍ

Slunce se přehouplo přes obzor, na zámku je již živo, děvečky sypou slepicím zrní, zahradník zalévá květiny a čeledíni krmí koně. Obzor zdobí červánky a již zrána je teplo. Nic netušící Yvette se odpočatá a spokojená probouzí do krásného dne. I Miranda se hezky vyspala, směje se s ostatními služebnými a přitom nese čerstvá vejce do kuchyně. Oksana se budí o něco později se zvláštním pocitem. Celou noc spala na boku, aby si nepomačkala křídla. Za chvíli přijde Miranda vyvětrat peřiny, tak musí rychle schovat křídla pod spodničku. Počkat! Půjdu za Erin, tak si dám vílí šaty a na ně svoje všední šaty. Rychle, ale opatrně se obléká a za chvíli je tu již Miranda. Píská si a je v podezřele dobré náladě. "Kde je Dechtire? Byla jsem u ní v pokoji a nikde nikdo." Oksana se zarazí: "Dechtire přece již odešla. Nevzpomínáte si?" Miranda se také zarazí: "Opravdu? Ach ta moje paměť." Znovu si začne pískat, vezme peřiny a odejde. Jak to, že si to nepamatuje?
Oksana docupitá po schodech do jídelny na snídani a podezřívavě se dívá na matku. Ta je také ve skvělé náladě a s usměvem zdraví Oksanu: "Jak se vyspala naše princeznička?" "Výborně." Odpovídá zdvořile Oksana a matka pokračuje: "Dechtire se nepřijde nasnídat? Postrádám její společnost." Teď už za tím vším vidí Oksana nějakou zradu. "Ale, matko, Dechtire přece včera odešla. Vy si nevzpomínáte?" Královna se zarazí, pak se zamyslí a povzdychne si: "Inu, škoda. Opravdu jsem to jaksi nepostřehla. Nestihla jsem jí vyjádřit můj dík." To je divné. Oksana zná matku dobře a tentokrát v jejím hlase neslyší byť ani náznak ironie. Třeba si to opravdu nepamatuje.
Po snídani pošeptá Oksana tatínkovi: "Půjdu k vílám. Neříkej to mamince." A odběhne. Vrátí se do pokoje, převleče se a vyletí oknem ven. Všichni jsou zabraní do práce, takže nepostřehnou, že vyletěla. Letí k jezeru, k vílí bráně. Když projde branou do Břízového lesa, potká pár dospělých víl, které jsou jejím příchodem trohu zmatené, pozdraví je a běží k Velkému stromu. Snad tam najde Lesanu. Jenže opak je pravdou. Okolo projde Hortenzie a Oksana se vyděšeně zeptá: "Kde je Lesana?" Panuje tu pochmurná nálada, což je nezvyklé a Oksana to cítí. Hortenzie smutně ukáže na zákoutí na levo od stromu a povzdychne si: "Je s tebou tolik práce, Oksano." Oksanu chytne záplava smutku a provinilosti, rozběhne se k zákoutí a vidí Lesanu, jak leží na dřevěném loži a všechna blízká zeleň se jí dotýká, břečťan ji obaluje. Dýchá, ale ztěžka. Okolí nevnímá. U ní stojí Lilie a několik dalších víl. Některé ji ovlažují vodou, jiné u ní jen postávají. Když Lilie spatří Oksanu, usměje se, ale její oči se vůbec nesmějí. Oksana přijde blíž a odváží se zeptat: "Co se Lesaně stalo?" "Včera večer musela vymazat tvé matce a Mirandě kousek paměti. Kdyby vymazala paměť jen jednomu člověku, zvládla by to, ale takhle je to příiš vyčerpávající." "Aha. Tak proto si matka ani Miranda nic nepamatují. Přežije to Lesana?" "Ano, ale není na tom dobře. Už tu vládne moc dlouho a potřebuje nástupce. Snad to vydrží, než dospěješ." "A proč ji ty rostliny objímají?" "Léčí ji. Díky nim žije."
Oksana mlčky sledovala Lesanu a pak si všimla jedné zvláštní věci. Kolem Lesany se mihotala barevná mlha. Hrála všemi odstíny duhy a vlnila se, jako by tancovala. No jo. Přesně takovou jsem viděla když jsem našla snítku. Také se kolem ní mihotala mlha. Oksana zbystřila zrak a začala se rozhlížet kolem sebe. Najednou zjistila, že když se soustředí, vidí tu podivnou mlhu kolem všeho. Každá je jinak barevná a jinak se vlní. Nejsilnější byla kolem víl a jejich křídel. Oksana hleděla na Liliina křídla, až Lilie zacítila její pohled a zeptala se: "Zkoumáš mou auru? Jsem ráda, že jsi na to přišla. Aura je nehmotný obal člověka. Má ji vše živé. Víly ji vidí a jen někteří lidé to ještě dokáží. Většina z nich ale tuto schopnost již ztratila." Oksana se zadívala za obzor a povzdychla si: "Je mi to líto. Poděkuj za mě Lesaně."

Po obědě se Oksana vydala za Erin. Matka z toho sice nebyla dvakrát nadšená, ale Oksana to Erin slíbila a svůj slib hodlala dodržet.

Dny se táhly v jednolitém a nudném rytmu. Oksana před matkou tajila vycházky k vílám, po obědě se učila s Erin a po zbytek času si užívala bezstarostného dětství s dvorními dámami. Rok plynul pomalu, ale bez přestání a člověk si to ani nestačil uvědomit a už napadl první sníh. Královská rodina se zdržovala u teplého čaje a rozpáleného krbu, zatímco služebnictvo mrzlo venku a odhrabávalo sníh nebo krmilo zvířectvo. Ani víly na tom nebyly o moc lépe. Staraly se, aby les na zimu spal klidně, aby vše přikryla sněhová pokrývka a nic nezmrzlo. Zvířátka si udělala úkryty na zimní spánek, které víly zkontrolovaly a popřály všem dobrou noc. Pak konečně připravily zimní úkryty i pro sebe a usnuly co nejdříve, aby se stihly zahřát, než přijdou silnější mrazy. Přenechaly práci zimním vílám, které přes léto spí a kterým chlad nevadí. Ostatně, pro bosé nožičky letních víl to moc není. Teď usínající krajinu střeží rozpustilé malé víly, které se chichotají a naschvál dělají rampouchy na klikách od oken, které se pak nedají otevřít.
A právě s takovým jedním oknem se potýkala jednoho rána Oksana, když se chtěla po ránu nadýchat čerstvého vzduchu a porozhlédnout se po kraji. Přes zamlžené okno to nešlo, tak ho chtěla otevřít. Jenže ani to nešlo. Rvala za kliku, bouchala do rámu a přitom všem se snažila rozmrazit mlhu na okně a zahlédnout alespoň něco. Něco zahlédla, ale krajina to nebyla. Za oknem se chichotala malinká víla. Oksana na ni jen udiveně zírala, křídla se jí třepetala, jako by chtěla vyletět za ní a vtom si víla všimla jejího pohledu. Lekla se, chtěla uletět, jenže když na ni Oksana zamávala, sklidnila se a pak foukla na okno, které rázem roztálo a Oksana ho mohla otevřít. Položila si ruce na parapet a sledovala vílu. Byla menší než palec dětské ručky a byla průsvitná. Jen jako chmýří či jinovatka... Lidské oko ji jen tak nezahlédne. A tu víla v myšlenkách k Oksaně promluvila: Ty jsi víla? Oksana se divila, ale pak jí odpověděla:
Jsem. Jak to, že jsi průsvitná a malá. Proč nejsi jako člověk?
Bývala jsem. Jenže když víla odejde na Jiný svět, žije věčně, nehmotná, tak, jako já.
Proč!?
Není na tom nic zlé. To je naše podstata. Pomáháme přírodě. Ty víly, které znáš, nejsou pravé víly. Jsou jen příprava. Pravé víly jsme my.
Já jsem viděla, jak odešly nějaké víly na Jiný svět. Můžu je také vidět?
Můžeš si je přivolat.
Ale jak?
Jenže víla sebou prudce škubla a zmizela. Někam uletěla a Oksana ať pátrala, jak patrála, už ji nezahlédla.

Dny byly sice krátké, ale táhly se pomalu, nebylo co dělat, venku byla zima, Oksana chodila za Erin jen vyjímečně, protože učení venku bylo zrušené, jelikož víly v zimě spí a zimní únava dopadla i na Erin a Rigu. Křídla měly ustavičně schovaná pod vlněnými šaty a svetry, které pletla Erin s Rigou v dlouhých zimních večerech u slabého světla svíčky. Jen chudák tatínek pracoval i v zimě. Ve městě totiž žil jeden šlechtický rod, který robotu neodpustil. I když, ona to robota nebyla. Sedláci a rolníci pracovali na jeho polích a dostávali za to sice malý, ale aspoň nějaký ten plat. Tatínek Erin chodil domů dost unavený, protože musel obdělávat i vlastní pole, protože peněz nebylo tolik, aby si mohli dovolit zeleninu, ovoce, brambory dokonce i mouku kupovat. Teď v zimě sice nebyla práce na poli potřeba, jenže muži museli odhrabávat sníh z panského dvora a pracovat i jinak, jak si zrovna pán usmyslel. Nebylo to sice zrovna příjemné, ale peníze jsou v zimě nejvíce potřeba, jenže tehdy je jich nejméně.
Chudák král je z toho všeho unavený. Neustále jsou s tím nabubřelým rodem hrozné spory. Jenže král chce zachovat mír a zároveň lepší podmínky pro obyvatele království, kterému vládnou. Podařilo se mu naštěstí zrušit robotu a nahradit ji placenou prací, jenže v zimě to, jak vidět, nestačí. A tak vymyslel, že ti lidé, kteří potřebují více peněz a mají čas, se mohou přihlásit u královského dvora a pomáhat s přípravami Imbolce za větší plat. Listiny visely po celém městě a přilehlých vesnicích, kde byla ještě větší chudoba.
Za chvíli však vítr vykonal svou službu a odnesl listiny pryč. Svým způsobem to bylo dobře, protože se již do paláce nahrnuly spousty lidí, kteří stáli o práci. Většinou to byli lidé ze vzdálenějších vesnic a ti potřebovali i ubytování. Za chvíli zámek praskal ve švech a královská pokladnice naopak zela prázdnotou. Ať žijí protiklady! Tatínka Erin však pán nepustil, a tak se museli spokojit s tím, co mají.
Oksanu to trápilo, často na Erin myslela i na Lilii, jenže byla moc malá a nevěděla, jak Erin a její rodině pomoci. Mnoho času trávila ve své komnatě, nikdo se o ni nestaral, všichni měli mnoho práce s přípravami Imbolce. Byl konec ledna a blížil se únor. Jak rychle to uteklo! Oksana si často kreslila, dospěla do věku, kdy ji začaly zajímat písmenka. Malou knihovnu již znala nazpaměť. Věděla, že tam často vyšívá matka u horkého čaje a tatínek tam studuje staré knihy a svazky. Už se hrabala v nižších policích a nic zajímavého neobjevila. Neuměla sice číst, ale stačilo, že chyběly obrázky a kniha pro ni znamenala nudu. Chtěla si prohlížet knížky, nové knížky. Ty, co měla u sebe v pokoji, jí přečetly dvorní dámy, příležitostně matka a obrázky znala také nazpaměť. Jenže Malá knihovna ji nezajímala. Když tu si vzpomněla, že v prvním patře je Králova velká knihovna. Tam ještě nikdy nebyla!

Hrubé punčochy, zimní střevíčky a vlněné šaty s množstvím spodniček Oksaně nestačily. Stejně jí byla zima. Úspěšně se prodrala mezi uspěchanými sloužícími a teď se snažila najít ty správné dveře, za kterými se ukrývají neproskoumané knihy. Už se jí podařilo nechtěně nahlédnout do úřední místnosti, kde ji to dvakrát nenadchlo, přijímacího salónku a rodové komnaty. Oksaně to nedalo a vstoupila dovnitř. Místnost působila zatuchle, nenavštěvovaně a prázdně. Všude na stěnách byly obrazy, na podlaze prach a pár dohořelých svící v lucernách. "Páni." Vydechla Oksana a ozvěna jí odpověděla. Klapot jejích střevíců zněl dutě a nahlas, až dostala Oksana strach, že ji někdo uslyší. Naštěstí má zámek hrubé stěny.
Prohlížela si obrazy neznámých předků a příbuzných, našla dokonce svého otce, krále Senana. Vypadal vyrovnaně a mile se usmíval. Hnědé vlasy a bradka mu svěčely a jeho zelené oči byly milé, ale dívaly se královsky a majestátně. Obraz byl trochu zažloutlý a ztmavlý, ale to Oksaně nevadilo. Přistoupila k matčinu obrazu. Zastavila se a dlouho se na něj dívala. Naskytla se jí nová tvář její matky. Taková, jakou neznala. Yvette byla tak mladá, něžná, krásná, zvlněné hnědé vlasy jí padaly přes ramena, na tváři se jí leskl drobný úsměv. Měla hezké šaty a seděla v křesle v nějakém salónku. Přesto již tehdy její hnědé oči prozrazovaly náznak povýšenosti a pýchy.
Oksanu to už ale přestalo bavit a vyšla znovu na chodbu a zbývaly už jen poslední dveře na konci chodby. Pak už chodba končila a propojovala se s hlavní chodbou, které vedla od vstupních dveří do trůního sálu a rozdělovala se na dvě chodby, které vedly do levého a pravého křídla zámku. Teď tudy procházelo hodně lidí, a tak se Oksana dříve, něž vešla do knihovny, chtěla porozhlédnout, co se tu děje.
Zrovna kolem procházela jedna zaměstnaná vesničanka a nesla nějaké menší křeslo do trůního sálu. Oksana se chvíli dívala, ale pak se zeptala: "Prosím, co to tu děláte?" Vesničanka na ni s úsměvem pohlédla a odpověděla: "Chystáme trůní sál ke slavnosti Imbolc." "A budete to mít dnes hotové?" "Určitě ne." "Tak já vám zítra pomůžu." "Budeme rádi." Oksana ukončila rozhor tím, že zamávala a odběhla.
Konečně se jí podařilo otevřít těžké dřevěné dveře. Skoro nedosáhla na kliku. Jenže když se jí to podařilo a vstoupila dovnitř, oněmněla úžasem. Tak velkou místnost ještě nespatřila. A co víc, knihy se mačkaly v řadách až po strop, u vrchních řad stály ochozy, pro knihy se šlo pohyblivým řebříkem nebo dřevěnými schodmi na ochozy, na podlaze ležely vyšívané koberce a ve čtecí části stály dubové stoly. Jediné okno v místnosti bylo dostatečně veliké, aby prosvítilo místnost v dobu, kdy sem svítí slunce, ale nedostatečně velké, aby ji prosvítilo, když je šero, v zimních dnech, jako je tento. Všude stály olejové lampy a u stropu visel veliký, křišťálový lustr.
Oksana byla nadšená. Rozběhla se vstříc knihám, nemohla se dočkat, až vyběhne po ochozu nahoru, vytáhne knihu a bude si ji listovat. Jak si usmyslela, tak udělala. Už byla nahoře na ochozu a vůbec nepřemýšlela, kterou knihu vytáhne, vytáhla první, kterou uviděla. Knihy byly dost zatuchlé, studené a hodně zaprášené. Místnost zvláštně páchla zatuchlinou, někomu se však mohlo zdát, že voní.
Oksana teď klečí na dřevěném ochozu s dosti oprýskanou knihou na zemi a listuje si ji. Nepatří mezi ty, které by Oksanu zajímaly. Nedopatřením se totiž dostala do části, kde jsou uloženy staré spisy, historie rodu a prameny pověstí. Obrázků v knize moc není, a tak se Oksana po chvilce začne nudit a uvědomí si, jaká je jí vlastně zima. Začne pátrat po kamnech a zjistí, že v rohu místnosti stojí jen malá kamna, která místnost sotva vytopí a protože se dřevem šetří a knihovna není zrovna dvakrát navštěvovaná, tak se tady ani netopí. Oksana není z tohohle zjištění dvakrát nadšená, přesto je knihovnou tolik fascinovaná, že tu zůstane a snaží se zapojit logické myšlení.
Obrázkové knížky by měli být někde níž, abych na ně dosáhla. A co je naopak úplně nejvýš? To nevím. Když už jsem nahoře, tak se podívám. Zvedne ze země knížku, kterou si prohlížela, uloží ji řádně zpět a prochází se po ochozu. Hledí až k nejvyšším policím, ale není na nich nic zajímavého, co by Oksanu zaujalo. Nakonec dojde až na konec ochozu a v nejvyšší polici je založeno několik tlustých starých knih vedle sebe. Mají krásné barvy, jsou vázány ještě starým způsobem a na hřbetě mají názvy v neznámém jazyce, psaném v ornamentech. Tehdy se Oksana zastaví a přisune si žebřík, aby na ně dosáhla. Vyzuje si střevíčky a opatrně stoupá po žebříku nahoru pro jednu z těch knih. Vybere tu nejtlustší, nejstarší a nejhezčí. Je vázána v kůži v hnědé barvě a jsou na ní všity slisované větvičky břeťanu. Opatrně sejde dolů z žebříku, prohlédne si knihu a sejde po schodech z ochozu. Dole je uprostřed několik stolů a židlí ke čtení. K jednomu z nich si Oksana sedne a položí knihu před sebe. Sfoukne z ní prach a chvíli si ji prohlíží. Pak ji opatrně otevře a vydechne úžasem.
Kniha má krásné stránky a na té první, lemované břečťanem, je ozdobným písmem napsáno jediné slovo:
Yvette

Oksaně jednou Riga napsala jména všech nejbližších, takže Oksana zná už některá písmenka a jména si pamatuje. Proto její úžas ještě stoupl, když zjistila, že kniha patří její matce. Proč je založena tak vysoko, když se k ní nedá dostat? Copak ji matka vůbec nečte? Jenže sotva otočí na další stránku, pochopí. Na celé straně se vyjímá obraz víly sedící v lese, dívající se do dálky, malovaný akvarelem přímo na tento papír. Ale proč má matka knihy o vílách, když je nesnáší? Honí se Oksaně hlavou a prohlíží si knížku dál. Moc se jí líbí obrázky víl a zajímavé písmo, břečťan lemující strany a ruční papír. Zkoumá ji tak dlouho a zaujatě, že si ani nevšimne, jak rachle se přiblížil večer...

Oksanu budí ruch po chodbách a šedé světlo za oknem, typické pro zimu. Otevře oči a chvíli jí trvá, než se zorientuje. Je v knihovně, leží na otevřené knížce na stole a je ráno. Spala jsem tu celou noc. Rozhlédne se. Sněží! Rozběhne se k oknu a pozoruje padající vločky. Pak jí ale začne kručet v břiše a je jí zima, tak se rozhodne, že si vezme knihu s sebou do svého pokoje, kde je větší teplo a schová si ji.
Jenže sotva vyjde na chodbu, odchytne si ji jedna dvorní dáma a už jí dává kapky: "Mám vás! Co jste dělala v knihovně celou noc? Všichni vás hledali! Jak si to vůbec představujete, takhle se nám skrývat! Teď vás už nespustím z očí a dohlédnu, abyste dorazila na snídani." Oksana tiskne knihu k sobě, nechce, aby všichni viděli, jakou knihu si zabavila. Jde mlčky vedle dvorní dámy a dost spěchá, protože už chce knihu uložit do své knihovničky.

V komnatě jí dvorní dáma vybere "vhodné šaty" a pomůže jí je zavázat. Pak jí dlouho a pracně češe a když se Oksana dočká konce, čeká ji další kázání. "Musíte dnes vypadat opravdu reprezentativně," poučuje Oksanu dvorní dáma, "víte přeci, že si Její Výsost potrpí na vyslovený pořádek. Chovejte se dnes slušně, abyste odčinila své chyby a dostalo se vám odpuštění. Tak jdeme." Dvorní dáma s Oksanou v patách kráčící se svěšenou hlavou vyvolala na chodbách trochu rozruchu, a v jídelně ironicky potěšený pohled královny. "Vaše Výsosti, Vaše dcera se schovávala celou noc v knihovně. Dnes ráno jsem ji našla a hned poté, co jsem ji upravila ji vedu k vám. Omlouvám se za způsobený rozruch a nepříjemnosti." Uklonila se dvorní dáma a chtěla odejít, ale královna ji zastavila: "Počkejte, promluvíme si. Uvědomujete si, že jako dvorní dáma nesete ve vaší pracovní době za Oksanu zodpovědnost a je vaší poviností věnovat se Oksaně a dohlížet na ni? Což, jak vidno, neděláte a nesete za tuto nepříjemnost částečnou vinu. Což platí samozřejmě i pro vaše kolegyně. Vyřiďte jim, ať svou práci vykonávají pořádně," obrátí se na Oksanu a upře na ni přísný pohled, "ovšem, to neznamená, že je v tom Oksana úplně nevinně. Co se týče vás, slečno, pokud to nevíte, od vás se očekává, že kromě zábavy a rozptýlení vštěpíte již v raném dětství Oksaně alespoň základy poslušnosti a vychování. Uvědomuji si, že jako matka bych měla s Oksanou trávit více času, jenže ne vždy to jde a proto jste tu vy. Nechtěla jsem to hrotit, ale budu muset přistoupit k radikálnímu rozhodnutí." Královna se odmlčela a dvorní dáma se osmělila zeptat: "Vyhodíte mě, Výsosti?" "Ne, prozatím ne. Ale vyžaduji, abyste sdělila kolegyním, aby svou práci braly vážně a budu očekávat viditelné zlepšení. Toť vše, děkuji."
Dvorní dáma se uklonila a odešla. Oksana stále ještě mlčky stála na tom samém místě, kam ji "postavila" dvorní dáma. Hleděla na rodiče, jako by ji právě vydědili a za žádnou cenu se neodvažovala si sednout ke stolu. Nakonec si ji však královna zavolala k sobě. "Pojď sem, Oksano, promluvíme si." Jakmile Oksana uslyšela: promluvíme si, stáhl se jí žaludek, protože čekala stejné kázání, jako dostala dvorní dáma. Jenže kázání se mírně lišila. Poslušně došla k matce, která k ní vlídně promluvila: "Oksano, nechci být na tebe zlá, protože vím, jak jsem spolu málo a nechci, aby tvé vzpomínky na mě byly zlé. Jenže poslední dobou tropíš opravdu nezbedné věci. Stále mizíš za tou svou Erin a touláš se víc než půl dne. Já ti nezakazuji vycházky ven, ale na dívenku v tvém věku je to moc. A ta záležitost s knihovnou, to byla poslední kapka. Nesmíš nám takhle zmizet. Prohledat celý zámek, to dá docela zabrat a stresovat se jen kvůli tomu, že se schováváš v knihovně... Ostudné!" Ale Oksana se chtěla bránit: "Matko, pochopte mě, nikdy jsem tam nebyla a chtěla jsem si prohlížet knížky. Ty, co mám v komnatě, umím naspaměť! Knihovna mě tak uchvátila, že jsem si nevšimla, že jsem usnula." "Rozumím ti," pokývala hlavou královna, "ale příště někomu řekni, kam jdeš. Poslyš, někdy tam spolu zajdeme a ukáži ti, kde se skrývají knížky pro tebe. A teď si sedni a najez se s námi."
Oksana se této myšlence potěšila, hned zasedla ke stolu, s úsměvem pohlédla na matku, která jí odpověděla něžným pokynutím hlavy a pak na otce, jenž na ni lišácky mrkl a usmál se. A pak se všichni pustili do jídla.

Dny na zámku teď byly šťastnější, než předtím a protože když jste šťastní, čas ubíhá rychleji, mrknutím oka se leden změnil v únor, noc v den a svátky Imbolce mohli začít. Ještě den předtím však Oksana stála na stupínku ve své komnatě a švadlena na ni špendlila nedokončené nové šaty. Šlo to stuha, protože se Oksana všemožně vrtěla a škrábala, protože jí to nebylo příjemné.

Ráno 1. února proniklo přes skla oken do Oksanina pokoje jiné světlo, než celou zimu. Bylo jasnější a neslo naději, že jaro je již blízko. Sotva Oksana otevřela oči, vyhlídka krásného dne ji vyhnala z postele. Ihned se řádně umyla a nasoukala se asi do pěti spodniček. Hned na to přišla švadlena a pomohla Oksaně obléct šaty, které ušila pro tuto příležitost na rozkaz královny. Nejprve vykasala Oksaně punčochy, pak jí dala výstuž sukně a navázala jí na to dvě vrstvy látky. Pak korzet a zavázat vrchní díl šatů... A hotovo. Oksana si nasadila boty, švadlena se uklonila a odešla. Tak měla Oksana dostatek času si na šaty zvyknout a obdivovat je. Byly ušity z nejjemnějšího hedvábí, zdobeny stuhami v odstínech růžové, béžové a světle hnědé. Sukně měla několik odstínů starorůžové zakončena volánky, zatímco korzet měl jen jeden odstín, svázán mašlemi a balonové rukávy měli barvu bílou. Když tu přišla dvorní dáma, Oksana si opatrně sedla na židli a dvorní dáma ji dlouho a precizně česala. Svůj výtvor upevnila bílou mašlí a na krk Oksaně zavázala náhrdelník z drátků propletených do sebe. Naštěstí nosila Oksana snítku pod šatami, takže ji dvorní dáma neviděla. Teď už byla Oksana připravena. Zatočila se v šatech a dlouho se prohlížela v zrcadle.

Sloužící celé dopoledne pilně chystali tácy s pokrmy a nosili je na stoly v trůním sále. Oksana se všude možně potulovala a pletla se sloužícím pod nohy. Už se nemohla dočkat. Přijede dědeček a do konce si u matky vyprosila, že může přijít i Erin s rodinou. Krom toho bylo pozváno spoustu lidí. Přátelé a známí královské rodiny, z povinnosti se musela pozvat i šlechta, jinak by to vyvolalo spory mezi královskou rodinou a jinými rody. Ale všichni pochybovali, že někdo z nich přijde. Lidé z vesnice, kteří se podíleli na přípravách si jako odměnu odnesou zážitky z oslav. (Kromě platu, samozřejmě.)

Po obědě se otevřeli brány a davy lidí začali proudit na zámek. Po chvíli se sál zaplnil lidmi a páže oznámilo začátek svátku. Zazněly famfáry a po červeném koberci vkráčel do sálu král, za ním královna a nakonec Oksana. Král se posadil na trůn, královna rovněž a Oksana si sedla na svůj malý trůn vedle matky. Famfáry dohrály, sálem zazněl potlesk, král se postavil a pronesl: "Vítám všechny, kteří se tu dnes sešli a jsem rád, že spolu můžeme slavit svátek Imbolc v hojnosti a blahobytu. Proto děkujme bohům za jejich přízeň. A nesmíme zapomenout na našeho čestného hosta, druida Coranna, který se postará, abychom rituály provedli správně a bohové nám i nadále zůstali nakloněni. A teď dost řečí, jde se slavit!"
Hudba začala hrát, lidé se dali do tance nebo si povídali, či ochutnávali z kořeněných pokrmů a mléčných koláčů, rozličných sýrů... Oksana si před tolika lidmi nedovolila rozběhnout se do davu, a tak důstojně opustila svůj trůn a vydala se hledat Erin. Naštěstí to samé napadlo i Erin, takže si šly téměř vstříc. Našly se rychle a náramně se z toho radovaly. Smály se a objímaly.
"Ahoj Erin, jsem tak ráda, že jsi přišla."
"Takovou příležitost jsem si nemohla nechat ujít."
"Kde jsi vzala tak krásné šaty."
"Šily jsem je s maminkou téměř dva týdny."
A opravdu. Erininy šaty byly opravdu velmi krásné. Byly ušity z bavlněné látky ve světle modré barvě, měli dlouhou rozvlněnou sukni a balonové rukávy, v pase byly převázány modrou stuhou. I Riga byla pěkně oblečená. Měla na sobě vlněné hnědo červené šaty, na kterých bylo vidět, že jsou starší. Hnědé vlasy měla svázány do jakéhosy drdolu s nenápadnou stuhou, zatímco Erin je měla rozpuštěné.
"Pojď, musíš ochutnat ty dobroty, co tu jsou." Zvolala nadšeně Oksana a už táhla Erin ke stolům.
Stoly po obvodu sálu se přímo prohýbaly pod tíhou ovčích sýrů a tvarohových koláčů, jogurtů a kořeněného masa a jiných kořeněných jídel. Ovlažit jste se mohli několika druhy studeného mléka a dospělí si mohli naopak vychutnat čerstvé domácí pivo...
"Oksano, to je úžasné! Zámek je tak veliký. Něco takového jsem v životě nezažila. Ale ještě jsem ho zdaleka neviděla celý. Provedeš mě?" Prosila Erin Oksanu, která byla také nadšená, že je tu Erin s ní a hned souhlasila: "Samozřejmě, začneme prohlídkou pravého křídla a mého pokoje. I Riga půjde s námi, viď, Rigo?" "No ovšem, takovou příležitost si nenechám ujít."

Procházeli se po chodbách zámku, které byly, přirozeně, vylidněné. Oksana jí ukázala všechny důležité "artefakty" pravého křídla, počínaje knihovnou a jejím pokojem konče. Když tedy vstoupily do Oksanina pokoje, Erin se údivem a radostí rozsvítili oči. Tak hezký pokoj ještě neviděla. Tak veliká postel s nebesy! A krb! Knihovna! Vlastní šatník a koupelna! A ta veliká okna! Přímo nepředstavitelné. Hned se dovolila a když Oksana přikývla, hodila se na postel a blaženě hleděla na nebesa. Oksana za ní hned přiběhla a dlouho si spolu povídaly a hrály si. Pak se ale rozhodly, že se vrátí do sálu.
V sále bylo nějak podezřele ticho, což v děvčatech vyvolalo mnohem větší zájem. Sotva vešly, pochopily. Hudba ustala a starý druid obřadně zapaloval vysoké svíce po celém obvodu místnosti. Ne nadarmo se Imbolc jinak nazývá svátek světel. Děvčata tiše vešla do sálu a pozorovala druida. Když zapálil všechny svíce, lidé, kteří znali písně keltů, začali zpívat obřadní píseň, zasvěcenou bohyni Brigit. Hudba začala opět hrát a naokolo panovalo upřímné, všeobecné veselí. Když tu druid přišel k Oksaně.
"Tady je moje princeznička."
Oksana se otočila. "Dědečku! Ještě jsem si s tebou nepopovídala!"
Corann si vzal Oksanu do náruče, až Oksaně vyklouzla snítka z pod šatů. "Nepovídej. Vůbec? Ani když jsem přišel?"
"No dobře. Tak trošku."
"Počkej, Oksanko. Co to máš na krku?" Corann ji postavil na zem a ze zájmem si snítku prohlížel.
"To je snítka zlatého jmelí? Ta co nosí víly?"
"Ano, dědečku. Jak to víš?"
"No, o vílách tu kolovaly pověsti dost dlouho. Ví to maminka?"
"Ne. Že jí to nepovíš?"
"Tak to bohové s námi, pokud se to dozví. A co tahle mladá dáma?"
"To je moje kamarádka Erin a její matka Rigantona."
Corann si Erin dost dlouho prohlížel a chtěl něco pronést, jenže než stihl cokoli vyslovit, ozvala se Erin.
"Jestli jsem víla? Ano, stejně jako moje maminka. Proto si s Oksanou tak rozumíme."
"Inu, tady je převílováno. A podslouchejte, děvčata, už jste si upletly Brigitin kříž?"
"Ale, dědečku, ten již dávno stojí před hlavní branou."
"Jenže děti si tu mohou uplést svůj vlastní, menší. Nechcete to zkusit?"
"Chceme!" Zakřičely jednohlasně Erin s Oksanou a rozběhly se pro kabátky.
Již oblečené vyběhly ven, kde některé dcery ze šlechtických rodin svůj kříž dokončovaly, jiné ho teprve začínaly. Oksana s Erin se hned pustily do díla a šlo jim to moc dobře.

Když nastal večer, rozehřály nádvoří dva veliké ohně. Byl to druhý rituál tohoto večera a tohoto svátku. Všichni zúčastnění prošli mezi těmito ohni a bylo mezi nimi provedeno i zvířectvo. Starý druid každého pokropil čerstvou, přímo ledovou vodou, vytaženou ze studně. Tento rituál má symbolizovat jakousi očistu po zimě.
Slunce definitivně zapadlo a na nebi se objevily první hvězdy. Lidé na nádvoří se krčí blízko ohňů a od úst jim jde pára. Přesto je to krásný večer. Oksana zvedla tvář k nebi. Tichou nocí se nesou slova starého druida Coranna. Brigit je bohyní umění a věštby, ale dnes nám neříká nic. Již brzy začne nový den. Co nás čeká, to nikdo neví, jediné, co je jisté, že přetrvá, je naděje. Naděje, že zima skončí a blahodárné jaro se k nám blíží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yret Yret | 7. září 2015 v 20:04 | Reagovat

Jooooooo!!!!!!!!! Další kapitola knihy!!!!!:-) :-) :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama