VI. Lesana zasahuje

27. července 2015 v 18:49 |  KNIHA
Zdravím,

nejprve se chci omluvit, že se na blogu v poslední době objevují pouze další kapitoly knihy a nic zajímavého... Ale nemám teď na blog moc času a ani nápady. S příchodem dalšího školního roku, ale můžete očekávat články z jiného žánru. A nyní už vás nebudu rušit, začtěte se do pokračování Oksany...

VI. LESANA ZASAHUJE


"Mirando, prosím, o tomhle raději pomlčíme, ano?" Snažila se zachránit situaci prozrazená Lilie. Miranda se ale nenechala odbít. "Čeká vás smrt, Dechtire." Než stačila Lilie cokoli namítnout, vyběhla Miranda z komnaty a Lilii ani nenapadlo se za ní rozběhnout. Nepomohlo by to. Zoufale sebou plácla na postel a zírala do stropu. Oksana histericky pobíhala po pokoji a neměla daleko k pláči. Pak se ale uklidnila a lehla si vedle Lilie. Po chvilce ticha se Lilie ozvala: "Je po všem. Teď máme pouze dvě možnosti. Buď Yvette Mirandě neuvěří a Miranda se bude muset tvářit, že se nic nestalo nebo jí uvěří a mě čeká trest. A s její bouřlivou povahou si myslím, že zvítězí možnost 2. Nemůžeme se spoléhat na náhody. Musím odejít. Bude ti pět let, Oksano. Jsi už veliká. Ty to zvládneš. Když budeš něco potřebovat, přijdu. Cestu k nám znáš. Jsme ti s Lesanou nablízku a kdyby ti chtěli vzít křídla, nesmíš se bát. Důvěřuj nám. Teď si jdu sbalit." Objala Oksanu, které se do očí draly slzy. Nebyla schopna slova, ale její myšlenky křičely: Neopouštěj mě! Bojím se. Co bude s tebou? "O mě se neboj. Brzy přijdu." Lilie vběhla do svého pokoje, sebrala pár věcí a vrátila se k Oksaně. Naposledy ji objala a vyletěla otevřeným oknem ven. Oksana osaměla.
Seděla na posteli, slzy jí stékaly po tvářích a dívala se do podlahy. Sekundy trvaly jako celé minuty. Pomalu vstala a zahleděla se do okna, ze kterého vylétla Lilie. Už dávno zmizela v hustém lese. Užuž chtěla zavřít okno, když v tom její děckou mysl napadl strach. Najednou se bála, co všechno se může stát. Jdu pryč, za Lilií. Ne, poslala by mě zpátky. Jdu do města. Odhodlala se a strhla ze sebe spodničku. Natáhla na sebe bílé vílí šaty a sedla si na parapet okna. Chvíli seděla, pak se nadechla, zatřepetala křídly a vyletěla vstříc osudu.


"Má královno, Veličenstvo!" Hnala se Miranda za královnou. "Oksana má křídla a ta divná chůva taky! Ona jí vůbec nepomohla!" Tohle byl pro královnu šok. Brala si to za vinu. "Cože? Dechtire a křídla?" Bezmyšlenkovitě vyběhla nahoru a vtrhla do dveří Oksanina pokoje. Nenašla tam však ani Oksanu ani Dechtire. Na zemi se válely jen Oksaniny šaty a okno bylo dokořán. Dovtípila se, že nemusí prohledat druhý pokoj. Zabouchla dveře a s kamenným výrazem se vydala na snídani.
Letěla nad ulicemi města a pomalu sletěla do jedné úzké uličky, kde se prodávalo koření, byliny, veteš a jiné starožitnosti, mýdla, a táhla se až ke kraji města, kde už byly víceméně obytné domky. Oksana se rozhlížela kolem a pomalu kráčela ulicí, když tu se za ní ozvalo: "Ahoj vílo." Oksana se prudce otočila a chtěla nasadit podezřívavý výraz, jenže na tváři se jí objevil tázavý pohled.To je ona. Ale co o mně ví? Co je zač? "Jsem Erin. Už jsme se viděly, vzpomínáš? Máš hezká křídla. Já jsem také víla. Nechodím do obecní školy. Všichni si myslí, že jsem divná. Nemám kamarády. Ale na tebe jsem čekala, ty budeš mou přítelkyní. Pojď k nám." Oksana nevycházela z údivu. Erin mluvila jako dospělá.
"Lesano, byli jsme prozrazeni. Všetečná Miranda objevila Oksanina křídla. promiň, že jsem tě zklamala." Lesana bloumala v myšlenkách na trůnu a až teď otevřela oči. "Nezlobím se, věděla jsem, že ten den přijde. Teď mi však nezbývá nic jiného, než vymazat Yvette kousek paměti."


Erin chytila Oksanu za ruku a táhla ji na konec ulice. Tam, v malém a dosti schátralém domku žila se svou rodinou. Erin zatáhla za kliku a dřevěné dveře se se zavrzáním otevřely. Domek byl malý, tmavý, schody vedoucí nahoru byly zničené, na stěnách se pučily plísně a z kuchyně se linuly zvláštní pachy a vůně. Odsud se teď ozval jemný, ženský hlas, který lahodil Oksaniným uším. Nevycházela celou dobu z údivu. Dosud byla zvyklá na život plný luxusu, který se nedal s tímhle srovnávat. Ale ani jí to nevadilo. Neobjevil se v ní ani zlomek pohrdání. Dokonce jí to přišlo útulné, domácké, ačkoli skromné.
"Erin, jsem ráda, že si hledáš přátele, jenže v nevhodný čas. Měla jsi mi pomáhat v kuchyni. Teď dojdi pro vodu, umyjte si ruce a utrhni jednu okurku, ať nepůsobíme před Oksanou chudě." "Ano maminko!" Ať nevypadáme před Oksanou chudě. Odkud zná moje jméno? Všechno je to až moc divné...
Erin odběhla zadními dveřmi na malou zahrádku za domem a Oksana se hned vydala za ní. Za chvilku už se hnala Erin zpět s kýblem vody a okurkou v ruce. Kýbl s vodou položila v kuchyni na zem a okurku podala mamince. Oksana nesměle nakoukla do kuchyně. Maminka se na ni usmála a řekla: "Vítám tě u nás, Oksano," se zájmem si ji prohlédla, pohladila ji a pravila: Pojď dál, jsi roztomilá. Duši máš ještě děckou a hravou, bodejď by ne, k tvému věku, ale mysl již dospělou. Jsi zázračné dítě, Oksano. Nejdřív jsem nedokázala pochopit, proč si Dana vybrala právě tebe, proč nás osud zavedl právě k princezně. Teď už tomu rozumím. Zprvu se mi nelíbilo, že čeká Erin právě na tebe, ale vy dvě k sobě patříte. Patříš do klanu Břízového lesa, viď?" "Jak tohle všechno víte? Jak na mě mohla Erin čekat? Odkud věděla, že tudy dnes půjdu?" osmělila se Oksana. Maminka se znovu usmála: "Jsi zvědavá, Oksano, ale teď se posaďte, hned ti všechno povyprávím."


Král Senan seděl zrovna v úředním sále za velikým obloukovým stolem s rádci, šlechtici, pár rytíři a ostatními muži, a zaníceně s nimi o něčem diskutoval, když tu do sálu vtrhla rozčilená královna. Všichni muži u stolu se zvědavě otočili a král, který navenek vypadal kamenně a vyrovnaně, by se nejradši studem propadl. Nasadil však přátelský úsměv a povídá: "Yvette, tebe doma nenaučili klepat?" V Yvette se vařila krev a když je Yvette rozčilená, není radno si s ní zahrávat. S ledovým výrazem upřela oči na krále a spustila: "Promiň, Senane, ale potřebuji s tebou mluvit. Snad nebude těmto gentlemanům vadit, když si tě na chvíli vypůjčím." Sálem to zašumělo a král si povzdechl: "Nepočká to? Jsem zrovna uprostřed důležitého rokování, jak sis mohla všimnout." Yvette se nenechala odradit: "Neodkladně." Sotva se král zvedl, Yvette se otočila a vyšla na chodbu. Tam na krále počkala a vešla do vedlejší místnosti. Úřední sál ležel hned vedle rodové komnaty. Tam je jistě nikdo nevyruší:
"Jen ti chci oznámit," přešla Yvette rovnou k věci, "že Dechtire, léčitelka, z naší dcery udělala nezapřitelnou vílu a zmizela. Teď má Oksana křídla a už jí nemůžeme pomoci!"
Král se nejprve zarazil, ale pak si povzdychl: "A to nepočkalo? Sama říkáš, že už jí nemůžeme pomoci, tak jsi mohla počkat, než skončím. Krom toho jsem ti říkal, že lékaře vyberu já sám. Ale ty ne! Přijmeš první léčitelku, která se tu objeví! Od začátku jsem věděl, že to nedopadne dobře!"
"Tys to věděl?! A nic jsi mi neřekl?! Je to teda i tvoje vina! Vždy, když jde o něco důležitého, neotevřeš ústa! To jsi pěkný král."
"Podívej, Yvette, už se tím přestaň užírat. Je to Oksanin život. Otevři své srdce lásce, soucitu, odpuštění... Je to přece dávno za námi. Neohlížej se za vzpomínkami, nevrátíš to! Máme doma krásnou malou vílu. Mně to nevadí, aspoň není obyčejná. Vzpomínky na ni budou žít déle. Yvette, smiř se s tím." Král sklidnil hlas a utěšoval Yvette. Nachvilku to pomohlo, jenže Yvette opět přepadl hněv.
"Ne! Já se s tím nikdy nesmířím! Oksana nebude víla! Bohové, proklínejte Lesanu!!!" S těmi slovy odešla pryč do své komnaty.
Všichny tři seděly u dřevěného oprýskaného stolu v malé kuchyni a ládovaly se plackami s česnekem a okurkou. Oksaně to moc chutnalo a cítila se nadmíru šťastná. Erin dožvýkala sousto a vyzvala maminku, aby řekla Oksaně, jak to vlastně je. "Víš, Oksano," začala maminka, "Já i Erin jsme víly. Kdysi jsem bývala královnou jednoho vílího klanu. Žili jsme v souladě s lidmi a pomáhali jim. Jenže lidé naši pomoc neocenili a utlačovali nás hlouběji a hlouběji do lesů. Některé víly ztratily smysl života a proklínaly lidstvo. Rozhádali jsme se a většina víl odešla na Jiný svět. Nedospělé víly odešly a toulaly se po lesích. Já jsem ale zůstala zde, protože věřím, že se vztah mezi lidmi a vílami zlepší. Můj manžel je také elf. Nikdo ve městě ale neví, že jsme vílí rodina. Když se narodila Erin, domluvila jsem se s tvým otcem, že ji budu učit doma. Díky tomu ji mohu učit věštbě, vílím zvykům, koncentraci mysli, používání bylinek a duchovnu. Erin věděla, že čeká na další vílu, proto si moc nerozuměla s ostatními děvčaty ve městě. Erin má odmalička velké vrozené schopnosti. Dnes ráno přišla ke mně a řekla, že jde čekat na vílu. Odešla a přišla s tebou. Zkrátka to věděla. Je zvláštní, že jsi víla zrovna ty. Myslím, že se k sobě dokonale hodíte. Jsem ráda, že jsi z klanu Břízového lesa. Já jsem s Lesanou dlouholetá přítelkyně... Budeme se teď s Erin učit. Nechceš se přidat?" To bylo to poslední, na co Oksana čekala. Okamžitě vyhrkla: "Samozřejmě. Děkuji vám mockrát!" Maminka se vlídně usmála a řekla: "Jmenuji se Rigantona a můžeš mi říkat Rigo." Oksana pochopila a opravila se: "Díky, Rigo."
Erin s Oksanou v patách vyběhla po schodech nahoru a pobídla Oksanu: "Pojď, ukážu ti svůj pokoj." Otevřela dveře a Oksana úžasem otevřela pusu. Ačkoli byl dům celý oprýskaný, Erinin pokoj byl krásný! Naproti dveřím u zadní stěny stála velká dřevěná postel s baldachýnem zavěšeným ze stropu v tmavě modré barvě. Představoval hvězdné nebe. U okna stál pracovní stůl na pravo komoda, a před postelí malý kulatý stůl s šátkem a na něm karty, kyvadlo a bylinky. Erin se ale nezdržovala, popadla pastelky a dva papíry a pelášila dolů za maminkou.
Prošli městem a došli na rozkvetlou louku, kde si převlékli vílí šaty a ujistily si, že je nikdo nevidí, pak vzlétly a letěly nad loukou k lesu, kde se budou učit. První věc, kterou Erin udělala naprosto automaticky, byla, že si sedla pod jeden strom, roztáhla křídla a zavřela oči. Riga Oksaně vysvětlila, že se tím uvolňuje, nabíjí křídla energií lesa a pročišťuje se. Oksana to zopakovala a společně tam tak seděly a meditovaly.


Yvette, která se za každých okolností tváří jako ledová královna, je ve skutečnosti velmi křehká. Teď stojí u okna ve své komnatě, dívá se do dáli a pláče. Nikdo mi nerozumí. Chci ji jen chránit! Proč jsou víly tak kruté. Nechci, aby dopadla tak zle, jako já. Dojde k zrcadlu, rozváže si šaty a hledí na svá záda. Vyjímají se na nich čtyři načervenalé jizvy. Povzdychne si. Měla jsem to tušit.


"Oksano, teď se nejprve budeme učit, jak pomáhat přírodě a komunikovat s ní. Erin něco už ví, takže ti dopovíme zbytek. A když tohle zvládnete, naučím vás, jak pomáhat lidem. Víly jsou tu od toho, aby chránily přírodu a pomáhaly lidem. Lidé už na nás zapomněli, ale my jim stále pomáháme. Oksano, kdybys chtěla, můžeš za námi chodit každý den. Budete s Erin skvělé přítelkyně."


K večeru, kdy se již slunce sklonilo za obzor, vyletěla Oksana k oknu ve své komnatě. Krucinál! Zavřeno.Sletěla tedy k jednomu ze zadních vchodů, že se opatrně proplíží zámkem. Jenže královna seděla v malé knihovně a z pootevřených dveří ji viděla. "Pojď sem, Oksano!" Oksana provinile přistoupila k matce, křídla sklopená. "Kde jsi byla?! Ukaž mi křídla." Oksana zvedla hlavu i křídla a pravila: "Nezlobte se matko, byla jsem ve městě. Našla jsem si přítelkyni. Bydlí v malém domku na kraji města. Jmenuje se Erin." Královna jen pokývala hlavou a Oksana se ještě zeptala: "Kde je tatínek?" "Tvůj otec rozjímá v trůním sále. Neruš ho." Oksana přikývla, odešla, ale namířila si to přímo do trůního sálu.
V trůním sále seděl král na trůnu a hluboce přemýšlel. "Ahoj tatínku!" Rozběhla se Oksana králi do náruče. "Ahoj Oksanko, slyšel jsem, že máš křídla." Oksana před ním zatřepetala křídly a zeptala se: "Zlobíš se?" "Ne," odpověděl král, "nezlobím. Mně nevadí, že jsi víla. Proleť se." Oksana se radostně proletěla po sále a král ji nostalgicky pozoroval. Oksana si mu sedla na klín a řekla: "Já budu chodit za vílami, tatínku. Musím. Ale neříkej to mamince. Bude to naše tajemství, ano?" "Slibuji."


Noc vystřídala den a závoj tmy přikryl zámek krále Senana a královny Yvette. Proráží ho jen tenký paprsek měsíčního světla, jenž se dere do okna Mirandiny komnaty. Ta spí tvrdě a nic netuší. Měsíční světlo se jí opřelo do tváře a tehdy Lesana sedící u ohně nakrmila plameny bylinami a včí silou se soustředila na Mirandinu mysl.
Měsíc se pomalu prochází po obloze a přehoupl se až ke komnatě, kde spí Yvette. Klidně oddechuje a Lesaně se zasteskne. Ale bude lepší, když to udělá. Soustředí se a když se paprsek měsíčního světla dotkne Yvettiny tváře, převalí se Yvette na bok a její mysl může již klidně snít. Lesana si oddechla a vyčerpáním padla k zemi.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yret Yret | 25. srpna 2015 v 14:13 | Reagovat

Aaaa!čl chtěla jsem dát celých pět hvězd, ale nějak se mi to nepovedlo :-(  :-?

2 Henna Henna | E-mail | Web | 26. srpna 2015 v 19:50 | Reagovat
3 Henna Henna | E-mail | Web | 26. srpna 2015 v 19:52 | Reagovat

[2]: Pardon, chyba. Prosimte, co to znamená čl? Jinak dík.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama