V. V záři nejkratší noci

10. července 2015 v 16:54 |  KNIHA
Tentokrát jsem si s uveřejněním páté kapitoly pospíšila. Zrovna jsem ji dopsala. Ostatně, tahle kapitola je celkem krátká.

V. V ZÁŘI NEJKRATŠÍ NOCI
Břečťanový most vyčarován z jedné magické věty Oksaně připadal neuvěřitelný. Když se s Lilií přiblížily k bráně, předčila ta chvilka všechna Oksanina očekávání. "Pojď. Všichni už tě čekají." Vybídla Lilie Oksanu. Oksana s letmým úsměvem mlčky a opatrně vykročila k bráně. Těsně před bránou zavřela oči a udělala jeden velký krok...

Všude zpěv, smích krásné stromy, květy... Nepopsatelné. Oksana se otočila směrem k zámku, jenže zámek nikde, ani brána. Všude les. Za Oksanou stála jen Lilie, která se usmála a pokrčila rameny. Přišla k ní a řekla: "Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o Blodwen a entovi a magickém stromu uprostřed lesa? Chceš ho vidět?" Oksana přikývla a obě vykročily vstříc lesu. Po chvilce se dostaly ke středu lesa a Oksana jen s otevřenou pusou hleděla na gygantický strom porostlý orchydejí. Obešly ho a spatřily královnu sedící na kamenném trůně obrostlém zelení. Byla krásná, vznešená, zelené šaty měla dlouhé až po zem, vlasy spletené do něčeho objemného a rozvlněného. Byly v nich vpleteny květiny a působila mile. Lilie se automaticky uklonila a Oksana to po ní zopakovala. "Konečně," řekla královna, "Vítám tě, Oksano. Vstaň prosím, nejsi o nic méněcennější než já. Já jsem Lesana Mokrá a jsem ráda, že tě mohu přivítat zpátky doma. Nebolí tě záda? Přece jen je to už moc dlouho." "Děkuji za milé přivítání, Vaše Výsosti. Záda mě bolí mnohem méně než předtím a na křídla se už moc těším. Jsem moc zvědavá, jak to bude probíhat." odpověděla Oksana. "Tady je vidět, že tě vychovávají lidé. Říkej mi zkrátka Lesano. Proč tolik formalit?! Nemusíme se přece řídit přesně podle hierarchických pravidel." Oksana ani nestačila odpovědět a už se k ní hrnuly víly. Dotýkaly se jí, kroužily kolem ní a smáli se. "Ta je roztomilá! Ta má krásné vlásky! Hele! Hele! Chybí jí křídelka! Ona se nás bojí?! Chi, chi chi!" Teprve teď si Oksana všimla, že se její šaty proměnily v bílé šaty. Všechny víly měly stejné. Rozpuštěné vlasy jim vlály kolem hlavy a všechny měly křídla vážek. "Lilie, to jsou ty, o kterých jsi mi vyprávěla?" "Ano. Holky, nechte toho, co si o vás pomyslí!" všechny sborově odpověděly:
"Omlouváme se, Lilie."
"Oksano, tohle je Maceška."
"Ahoj."
Macešce sahaly rudé kudrliny po ramena a působila velmi temperamentně.
"Pomněnka."
Pomněnka vypadala posmutnělá, ale při pozdravu se jí modré oči zableskly.
"Pivoňka."
"Zdravím tě, Oksano. Hi, hi!"
Pivoňka se usmívala od ucha k uchu a hnědé vlasy jí vlály na všechny strany.
"Pampeliška."
"Ty jsi ale rozkošná!"
Pampeliška si pohrávala se zlatými vlasy a i když působila mile, dívala se na Oksanu záludnýma očima.
"Orchydea."
Orchydea seděla opodál na jednom z kamenů a jen letmo mávla rukou na znak pozdravu.
"Hortenzie."
"Vítám tě u nás, Oksano."
Hortenzie se zdála být asi nejvyzrálejší ze všech víl, které tu stály. Měla krátké špinavě blonďaté vlasy, kudrnaté, které opravdu připomínaly květ hortenzie.
"A nakonec Fialka."
"Ahojky."
Zamávala Fialka na Oksanu, zatočila se s ní a pohrávala si s jejími vlasy. "Máš krásné vlasy."
"Děkuji." Odpověděla Oksana. Všechny mladé víly teď vyběhly k jednomu jezeru na kraji lesa. Fialka chytila Oksanu za ruku a vedla ji k jezeru. Víly seděly u jezera, pletly věnečky, zpívaly a čekaly, až se slunce k spánku skloní a vystřídá jej Měsíc. "Tohle je Měsíční jezero. Umíš plést věnečky?" zeptala se Fialka Oksany. "Ne." Odpověděla Oksana. "To nevadí, upletu ti jeden."
Než víly dopletly věnečky, Měsíc už se vyhoupl nad obzor a les prosvítily dva velké ohně. Ze všech koutů byly slyšet bubny a z lesa se vynořily další víly. Postupně procházely mezi ohni a královna jim dávala požehnání. Neměly však bílé šaty ani stejná křídla. Každá víla měla křídla jiného motýla. Jejich šaty byly vzdušné, různobarevné. Na hlavách už neměly věnečky a už nemusely mít rozpuštěné vlasy. Byly dospělé.
Když všechny prošly, přišli na řadu mladší víly. A jako poslední Oksana. Přišla ke královně, která k ní vlídně promluvila: "Prošla jsi očistou Oksano. Teď jsou na řadě tvá křídla." Šaty měly odkrytá záda, kvůli křídlům. Lesana se jemně dotkla boulí na Oksaniných zádech a pomalu vytáhla křídla ven. Opatrně je narovnala, zkontrolovala a souhlasně pokynula hlavou: "Křídla jsou v pořádku, nechybí jim živiny ani nejsou natržená. Odvedla jsi skvělou práci, Lilie." Pak se obrátila k Oksaně: "Ani to nebolelo, viď?" Oksana byla štěstím bez sebe. "Ne. Je to úžasný pocit, ale musím si na ně zvyknout. Neumím je ovládat." "To je samozřejmé, to se poddá. Pomůžu ti." Jemně nadzvedla křídla a řekla Oksaně, ať s nimi pokusí pohnout. Po troše snahy to Oksana zvládla a po chvíli soustředěného cvičení s nimi dokázala i třepetat. Lilie chtěla zjistit, jestli už zvládne vzlétnout, tak ji chytila za ruku a trošku jí pomohla. A Oksana opravdu vzlétla!
Stále si však na křídla zvykala a raději seděla u jezera a poslouchala slunovratové písně, než aby tančila s ostatními. Hleděla do dálky a dumala. Jak to jen zvládneme, aby se to matka nedozvěděla? Jak ty křídla skryju? Ale když to zvládla i Lilie, tak já to také zvládnu.
Měsíc už byl vysoko a úplněk osvětloval les. Půlnoc se připlížila tak rychle a neslyšně, jako černá kočka za tmy. Všichni se schromáždili u Velkého stromu, chytili se za ruce a kroužili v rytmu bubnů kolem něj. Několik starších víl přišlo ke královně a poklonilo se jí. Královna vyřkla nějaké proroctví, či tajemnou větu a vzala vílám snítky z krku. Vzala je do ruky a popošla k ohňům. Víly v těsném závěsu za ní. Les rázem provázelo ticho, které rušil jen šepot listů, zhlížejících zhůry. Královna prošla mezi ohni, víly poklekly a odříkaly zvláštní poděkování. Královna se k nim vrátila a každé vrátila snítku. Každá víla ji neslyšně hodila do ohně a pozorovala jak hoří. Ostatní víly, které seděly u stromu pozorovaly tento obřad neslyšně, až na Oksanu. Ta při spálení snítek málem vyjekla. Proč to dělají! To přece nejde... Víly se s ostatními rozloučily a odešly za královnou k Měsíčnímu jezeru. Ostatní víly je následovaly. Královna u jezera utrhla jeden obrovský list a položila ho na vodu. Lilie dávala šeptem Oksaně výklad: "Ten list dozrává již mnoho let, než doroste do takové velikosti. Poveze víly na Jiný svět. Tam budou žít věčně."
Víly odpluly. Už se víckrát nevrátí. Jenže z Velkého stromu spadl lístek orchydeje a vánek ho dovedl až k jezeru. Lístek se dotkl vody a připlul ke břehu. Královna se pro něj sehnula, ale v rukou již nedržela lístek, nýbrž drobounkou vílu. Podala ji jedné starší víle, která s ní někam odešla.
Víly si naposled zaspívaly a pak šly spát. Oksana s Lilií si lehly do měkkého mechu a poslouchaly zvuky lesa. "Lilie," zeptala se Oksana, "proč ty víly spálily své snítky?" "Odvděčily se tak bohyni Daně za vše, co dobré tu prožily, a aby je do budoucna nestihlo neštěstí. A krom toho, na Jiném světě je nebudou potřebovat." Oksaně odpověď stačila, proto zavřela oči a šumění lesa ji rychle uspalo.

Je pět hodin ráno. Spící les se probouzí. Prvních pár ptáčků štěbetá v korunách stromů a první sluneční paprsky se derou z pod obzoru a prosvětlují les. Lechtají spící víly do tváří a budí je. Po pár minutách jsou čilé a vítají slunce písní svítání. Většina z nich kleká k jezeru, aby si opláchla obličej. Oksana s Lilií se rozloučily a vzlétly k jezeru. Musí se vrátit brzy, dokud zámek ještě spí. Fialka jim ještě naposledy zamávala na cestu a už letěly k bráně. Oksana se smála, protože stále nemohla uvěřit tomu, že letí, že má opravdová křídla!
Prošly branou a naskytl se jim pohled na jezero. Oksana se ohlédla, ale žádnou vílu již nespatřila. Kouzlo. Tak vyrazily vstříc jezeru. Ráno se nad jezerem často válejí mlhy, vzduch je vlhký a i za letních dnů počasí sychravé. Dnešek nebyl výjimkou. Letěly nad zamlženým jezerem a přemýšlely, jak se proplížit na zámek.
Naštěstí je nikdo nezpozoroval. V Oksanině pokoji Lilie vybrala šaty a převlékla Oksanu. Teď jí musela pomáhat, aby správně sklopila křídla, aby se jí nepokrčila a aby ji pod šatami nebolely. "Lilie, to je nepříjemné." Zkuhrala Oksana a drbala se na zádech. "Musíš to vydržet. Nechci vědět, co by se stalo, kdyby na to královna přišla."
Lilie ležela u Oksany na posteli a hledala něco v knihách o bylinách. Oksana seděla u stolu, kreslila si a co chvíli se drbala pastelkou na zádech, takže je měla za chvíli celé pokreslené. Soustředěně vybarvovala něčí sukni růžovou barvou a pak zvolala: "Lilie, koukni!" Lilie vstala a přišla se podívat ke stolu. "To je hezké. Kdo to je?" Oksana ukazovala prstem na postavy na obrázku a říkala: "To je tatínek, tohle maminka, tohle jsem já, tohle ty a tohle Lesana." Lilie se nad obrázkem podivovala. Všichni se drželi za ruce a usmívali se. Lesana, Lilie, Oksana i Yvette měly křídla! Oksana se zvedla i s obrázkem a šla ho uložit do kufříku tajemství, než tam ale došla, všimla si Lilie jejích zad. "Počkej, počkej, vrať se! Co to máš na zádech?!" Oksana jen pokrčila rameny. "To musíme převléknout. Doufám, že to půjde vyprat."
A zatímco Lilie opatrně převlékala Oksanu, vtrhla do komnaty Miranda. Ta nikdy neklepe. "Vy už jste vzhůru? Počkat... Co to má znamenat?!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama