IV. Každá mince má dvě strany

2. července 2015 v 11:07 |  KNIHA
IV. Každá mince má dvě strany
"Děkuji vám, pánové. Stát venku v dešti není zrovna pohodlné." Řekla jemným hláskem neznámá dívka a směle vykročila k zámku. Našlapovala až příliš jemně i když šla celkem rychle. Kamenná dlažba jako by ji dovedla přímo k těm správným dveřím, kterými bylo nejblíž do malé knihovny. "Počkejte slečno, doprovodím Vás!" křičel za ní služebník, ale ona ho odbila: "Však já to zvládnu i sama." Otevřela dveře a cupitala po schodech nahoru. Kroky ji vedly přímo do malé knihovny. Před dveřmi si zavěsila na věšák zmáčený plášť a vešla dovnitř. Oksana už si nemáčela nohy v horké vodě. Byla jen v noční košilce a král tu pro jistotu ani nebyl. Při jejím příchodu královna vstala, potřásla jí rukou a ujistila ji, že tu bude kdykoli vítána. Oksana se otočila a usmála se. Dívka jí ale pohotově položila prst na pusu: "Pššt, nemluv, nesmíš se namáhat, jsi ještě slabá." Oksana přikývla, ale pak se otřásla: "Maminko, mně je nějak zima." Dívka ji položila dlaň na čelo. "Proboha, vždyť ty celá hoříš! Rychle tě musím odnést do tvé komnaty." Vzala ji do náruče a vynesla ji do třetího patra, do její komnaty. Královna za nimi ustaraně šla a vůbec jí nebylo divné, že neznámá dívka přesně ví, kudy má jít.
Před jednimi z dveří se dívka zastavila a zeptala se: "Jsou to tyhle dveře?" Královna přikývla a dívka vešla do pokoje. Uložila Oksanku do její postele s nebesy a řekla královně, že už se o ni postará. Královna jí odpověděla: "Dobrá, jdu si lehnout. Vaše ložnice je hned vedle. Napravo od Oksanina pokoje. Děkuji. Dobrou noc." Vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Obě dívky osaměly. Oksana se zachumlala pod peřinu a zeptala se: "Proč jsi přišla? Ty víš, že nejsem nemocná. Matka to nesmí vědět, viď?" Dívka se k ní posadila na postel, usmála se a pohladila Oksanu po vlasech. "Správně, nesmí. Jinak bych už nemohla přijít. Přišla jsem proto, protože kdyby si Yvette pozvala lékaře, dávali by ti mastičky a celé by to jen zhoršili. Já tě teď budu naoko léčit, abych tu mohla zůstat co nejdéle. A zatím budu kontrolovat tvá křídla. Stanu se tvojí dvorní dámou. Teď musíme ale vymyslet, jak se budu jmenovat." Oksana dostala nápad: "Budu ti říkat Dechtire. Nevinné jméno skrývající poselství." "Výborně! Mýtická chůva. To já přesně jsem, nebo ne? Ale teď už spi, musíš se z té horečky vyspat. Já jdu taky spát. Je mi zima, máte tu studené podlahy. Na to já nejsem zvyklá." Oksana se posadila. "Bodejď by ne, když jsi bosá! Takhle se prozradíš. Pojď se mnou."
Vyběhla z postele a táhla za sebou udivenou "Dechtire". Obě seběhly bosky po studených schodech do prvního patra, kde Oksana potichoučku vlezla do Mirandiny komnaty. Vzala klíč od kumbálu a vyběhla z místnosti. Odemkla kumbál a podala z poličky dívce hnědé šaty se zástěrou a především šněrovací boty. Obě vyběhly nahoru do svých komnat a ihned usnuly.
Ráno dívku vzbudily příjemné ranní paprsky, prosvitající přes hrubé závěsy. Ale ne, tady mě píseň svítání neprobudí. Vstala jsem pozdě! Nu což, teď už to nevrátím. Stejně si zazpívám. Roztáhla závěsy a svázala je, aby komnatu prohřálo sluníčko. Otevřela jedno velké, dělené okno a nadechla se čerstvého vzduchu. Přitom si pozpěvovala píseň svítání.

Dítě radostné,
drobné, ale silné.
Rudá líčka má,
srdce rozehřívá.

Rozehřej Zemi,
v nový, krásný den.
Beránky rozežeň do polí
a vládni tu nám všem.

My klaníme se ti. :||
My hold ti vzdáváme. :||

Rychle! Musím se obléct a vzbudit Oksanu. Natáhla na sebe připravené šaty a boty a vyběhla zpokoje. Jemně zaklepala na Oksaniny dveře a vešla do pokoje. Oksana již byla vzhůru a seděla na posteli. Když viděla, jak vešla, rozesmála se: "Lilie, tobě jsou ty boty malé?" "Ne, ale nejsem zvyklá chodit v botech. Já to zvládnu. A prosím, neoslovuj mě Lilie." Oksana si to uvědomila. "Promiň, Dechtire, já zapomněla." "To nevadí. Tak, a teď ti vybereme nějaké pěkné šaty a učešeme tě." Oksana vešla do velikého šatníku a vybrala své oblíbené šaty. Lilie na to vyplašeně reagovala: "Tak v tomhle ty denně chodíš? Propána, s tím musíme něco udělat. To ti nedělá dobře na záda. A teď se tady posaď, učešu tě." Oksana se posadila na židli a Lilie jí pročesala zvlněné vlasy. Zapletla je do oběmného copu a Oksana se zatočila po pokoji. "To je něco úplně jiného, než když mě češe Miranda!" V tom Miranda vešla do pokoje. "Dobré... Ó, vidím, že mě tu nebudete potřebovat. Stejně Vás mám zavolat na snídani. A musí se tu vyvětrat." Otevřela okno a odnesla Oksaně noční košilku na vyprání.
Když za sebou zavřela dveře, vyhlédla Oksana z okna. Kdyby nebyly po celé zahradě ohromné louže, nepoznal by člověk, že celou noc pršelo. Lilie se ozvala: "Pojď, musíme dolů, na snídani." "Ano, Li...Dechtire."
Posadily se k masivnímu stolu, pozdravily se z královnou, která k nim vlídně promluvila. "Doufám, že jste se vyspaly dobře. Á, vidím, že o vaše oblečení se už Oksana postarala, snad vám nevadí něco, tak... vesnického, máme tu pro vás i mnohem kvalitnější šaty, stačí jen říct, vaší návštěvy si velice vážíme a... " Lilie ji ale zarazila: "Děkuji, cítím se dobře v tom, v čem jsem." "Dobře... Vlastně ani nevím, jak se jmenujete, v tom zmatku jsem se vás na to zapomněla zeptat." Lilie odpověděla. "Říkejte mi Dechtire, prosím. Vyspala jsem se skvěle, až na jednu drobnost. Nechci, aby se u mě v pokoji zatahovaly závěsy. Jsem zvyklá, že mě budí svítání. Jsem však poctěna, že se o mě tak hezky staráte." Královna se zamyslela. "Zajímalo by mě, jak bude vypadat váš léčitelský plán. Včera jste přišla bez jakékoli batožiny. Doufám, že vás neokradli?" "Ne, ne. Veškeré léky budu připravovat již na místě, z darů místní přírody. Nemohla jsem si připravit léky předem, když jsem neviděla svou pacientku, že?"
Po snídani šla Lilie zkontrolovat Oksanina záda. Když ji prohmatala, byla nadmíru spokojená. Kosti jsou připravené a na Oksaniných zádech se vyjímají čtyři mírně narůžovělé boule. Oksana si zpátky navlékla své šaty, Lilie jí je zavázala a když se k ní Oksana otočila, zeptala se: "Ty mě máš léčit, jenže já nejsem nemocná. To znamená, že se budeme před matkou přetvařovat a budeme si celé dny hrát? Nebo mi ukážeš ostatní víly?" "Ale ne, hloupoučká. Já pro tebe ty různé mastičky dělat budu, vlastně je budeme dělat společně, ale nebudou růst křídel zastavovat, nýbrž stabilizovat. To znamená, že ti hezky vyrostou pod kůží a budou čekat, až se budou moci prodrat ven. A zatím budou spát a nikdo tu nebude vědět, že ti vlastně pořád rostou. Budou připravené a tobě se nemůže stát, že znovu omdlíš. A víly ti ukážu, neboj. Ale až příští neděli, snad to stihneme do té doby nějak vyřešit." "A můžeme si aspoň jít hrát ven?" "Prosím tě, vždyť ještě včera jsi měla horečku! Měla bys ležet. Zachumlej se pod peřinu a já ti něco povím." Oksana udělala vše, jak Lilie poručila a když ležela jen ve spodničce zachumlaná v peřinách, zeptala se: "A proč můžeme za vílami až za týden?" "To proto, že je velmi významný den. Je letní slunovrat. Tento rok je dokonce úplněk. To je požehnaný den. U nás v Břízovém lese máme velmi starý strom. A k němu se váže jedna mnohem starší legenda. A tu já ti povyprávím.

Jednoho dne se dotkl sluneční paprsek květu orchideje a zrodila se lesní nymfa. Ostatní lesní lid ji pojmenoval Blodwen. Jak Blodwen rostla, dospěla do věku, kdy mohla dostat úkol. Záhy na to si ji Vládkyně všech nehmotných lesních bytostí zavolala do své svatyně, kde ji pověřila úkolem následujícím: "Každé ráno probudíš květiny v celém lese a k večeru je uložíš ke spánku" Tak zněla úloha nymfy Blodwen. A Blodwen ji poslušně plnila. Jenže léta ubíhala a nymfa vyspěla v krásnou mladou dívčinu. Když ji každé ráno probudil sluneční svit, vylétla a vítr si s ní pohrával. Přehazoval si ji vánek vánku a ona kudy proletěla, tam se za ní vše probralo k životu. Každý kvítek políbila a on otevřel svá víčka ospalá. Květy stromů pohladila a ty se také probudily. Každého večera přišla stejnou cestou zpátku ke svému lůžku a každý kvítek fouknutím zavřela, aby klidně spal. Jednoho večera se však vracela oklikou kolem měsíčního jezírka. A co nevidí. Na břehu rostl statný jasan, jehož větve sedotýkali vody a při každém zavátí větru tvořily na hladině lesklé kruhy. V tom stromě žil ent - duch stromu. Ozářen měsíčním světlem se vyjevoval velmi krásně. Blodwen přišla k němu a ti dva se do sebe na první pohled zamilovali. Od té doby každý večer chodívala Blodwen rovnou za entem, kde se oba objali a spojili v jeden strom a spali tam každou noc spolu. Jenže květy, které Blodwen zapomněla uspat teď chřadli, vadli a předčasně odkvétaly únavou. Toho si všimla i Vládkyně. Jednoho rána si oba dva poslala k sobě a řekla jim: "Oba dva jste porušili naše zákony. Trest vás tedy nemine. Vrátíte se tam, odkud jste přišli a vaši roli zastane někdo jiný!" V tu chvíli vyrostl uprostřed lesa místo enta mohutný, obrovský strom a místo Blodwen se v tu ránu plazila po zemi orchidej. Jenže lásce neporučíš a protože se orchidej plazí po stromech, vylezla Blodwen po kůře enta, kde jsou teď spolu dodnes. Jednou do roka však Blodwen upustí jeden okvětní plátek lehký jako pírko, který když doletí k měsíčnímu jezírku a dotkne se vody sčeřené větvemi uschlého jasanu, zrodí se nová lesní bytost. A Blodwen ho tam posílá v naději, že se zrodí nový ent, který uschlý jasan znovu přivede k životu.

Lilie se odmlčela a ohlédla se směrem k otevřenému oknu. Lehký teplý vánek foukal do jemných závěsů, které tančily ve větru. Lilie vzdychla. Už se nemohla dočkat domů. Cítím se tu jako ptáček v kleci. Všichni jsou tu tak odstrčení od přírody. Nechápu lidský život. Pomyslela si Lilie a podívala se na Oksanu. Spala. Lilie tedy opustila místnost a šla si pro potřeby k vaření masti. Vyběhla ze zámku a skryla se za roh. Když bezpečně věděla, že tu není nikdo, kdo by ji mohl vidět, strhla ze sebe šaty, pod kterými se ukrývaly šaty bílé, takové, jaké nosí všechny víly. Nejdříve si protáhla stuhlá křídla a rychle vyletěla nade hrad. Obkroužila ho a zamířila k Račímu jezeru, kde se znovu zastavila a pronesla onu větu: "Geataí oscailte!" břečtanový most ji znovu přenesl přes jezero ke kamenné bráně, přes kterou Lilie opět prošla.

"Tak tady jsi, už jsme si mysleli, že se nevrátíš. Jak postupuješ u Oksany?" řekla Lesana, když se Lilie vrátila. "Vše jde přesně tak, jak má. Teď si ale musím pro nádobí, než ostatní zjistí, že jsem zmizela." "Dobrá tedy, vedeš si dobře, Lilie. A teď leť. Doufám, že se příjdete podívat na slavnost Slunovratu. Obě!" "Přijdeme." Lilie vyletěla kamennou branou zpět a neslyšně se převlékla do zámeckých šatů. Nikdo nezpozoroval, že se vypařila.
Pobíhala mezi záhony a trhala všemožné byliny. Jednou to byl timián, podruhé zas máta, meduňka, rozmarýn, šalvěj, pelyněk, dokonce i pampelišky. Každá bylina měla svoji vlastní misku. Všechny byly dřevěné a pečlivě opracované. Lilie je rovnala podél záhonů, když tu se objevil stařičký zahradník. ,,Hele, vás sem tu eště neviděl. Vy ste ta nová zahrádková, že… Ba ne, vy ste ta léčitelka tady mladý! Zahlíd sem vás tudle za tý bouřky. To byl slejvák, panečku! Dyť jo, dyť jo. A vodkud pak ste?" Lilii zahradníkova přátelská konverzace trochu zaskočila, chtěla mu však přátelské chování oplatit. ,,...Ze severních hor. Já jsem Dechtire a vy?" ,,Garner, k vašim službám. Tak vy ste vážila takovou cestu až sem, jen kvůli královně? Vona je opravdu moc starostlivá, jen co je pravda, jen co je pravda. A teď mě vomluvte, du vyplejt záhon."

V lese je tak krásně. Ale já jsem ve své komnatě?! Jak jsem se sem dostala? Letní slunce je tak krásné. Ale kde je Lilie? No nic, mám hlad. Oksana vycupitala z postele a běžela dlouhou chodbou ke schodům. U matčiny komnaty se však zastavila. To je šance. matka tu není, najdu svou snítku. Jako by ji snítka k sobě přitahovala, šla přímo k nočnímu stolku, otevřela ten správný šuplík a našla v něm truhličku. Krásná, vyřezávaná a… zamčená. Taková smůla! Přece se to musí dát nějak otevřít.
Užuž se dotkla zámku, když vtom zámek cvakl a povolil. Oksana vytáhla snítku a chvilku na ni jen zaujatě zírala. Byla opravdu zlatá? Či jen kousek živé rostliny? Co je ta mlha kolem ní? A je opravdu má? Stačí jen přivřít oči, přičichnout a les je všude kolem mě. Zavázat a… Pár sekund napětí, pozoruji své tělo, které se rázem rozsvítí! Bílé světlo prozařuje komnatu a dere se do oken. A to světlo jde ze mně! Tmí se mi před očima. Ostrá bolest v zádech. Vykřiknu…

Oksano! Lilii jako když zmrazí. Něco uvnitř ji píchlo a hned věděla, že je zle. V tu chvíli ji nezajímalo, jestli ji někdo uvidí. Vyletěla do okna, kde našla Oksanu v bezvědomí. Já ty mastě ještě nemám hotové! Lesana!
Letěla nad jezerem, nezajímal ji most ani nic jiného. Jen Oksana. Královna se o tom nesmí dozvědět. Ale ne! Když nepřejdu přes most, brána se neotevře! Zoufale teď bušila na bránu s Oksanou v náručí: ,,Lesano, Lesano! Pomoz! Tady Lilie! Lesano!" Pomyslné sklo brány se najednou uvolnilo a Lilie mohla vstoupit. Lesana a ni vyjeveně zírala ,,Ta snítka, doteď ji nenosila. Vývoj byl zpomalený, stejně jako u jezera. Pomoz jí." ,,Dobrá, pojď za mnou." Došly hlouběji do lesa. Lesana položila Oksanu na břicho na podestýlku z listí, odrhnula jí šaty a z jedné misky nabrala do prstů trochu zelenohnědé masti. Namazala hustou vrstvu na Oksanina záda a řekla Lilii: ,,Dones ji domů, ať leží. Až budete v zámku, sundej jí snítku. Pak se probere. Dostane ji o slunovratu, to už jí nic neudělá. Už to nemůžeme dál protahovat. je to příliš nebezpečné."

Dívala se na ni dlouho a upřeně. Ležela tam jako tělo bez duše. Něco jí zatemnilo mysl.
Najednou chtěla vše vrátit. Proč je to tak, jak to je? Třeba by se to dalo vyřešit i jinak.
Možná by to bylo pro všechny lepší, kdyby si mohla žít sama, a já bych… Ne nesmím být sobecká!
Dělám to pro Lesanu. Ještě ji nechám spát. Až dokončím to, co potřebuji dokončit, pak ji probudím. Lilie odešla do svého pokoje, kde se zavřela a dlouho vařila masti.
Po nějaké době zaklepala na její dveře královna. ,,Zmeškaly jste oběd. Hledala jsem vás. Vidím, že neleníte. Kde je Oksana?" ,,Spí." její odpověď zněla zkroušeně s mírným povzdechem v hlase. ,,Jen ať si odpočine. Už vás nebudu dále rušit. Na večeři ale prosím přijďte. Nemám ráda nedochvilnost." Poslední větu královna pronesla velmi vyčítavě. A Lilie cítila, že se pomalu, ale jistě její identita odkrývá. Mastě byly hotové, proto se rozhodla jít vzbudit Oksanu.
Nadechla se a rozvázala šňůrku, na které visela snítka zlatého jmelí. Oksana se protáhla a otočila se na druhý bok. Spokojeně oddechovala, ale neprobudila se. Lilie se sedla vedle ní na postel, aby byla při ní. Držela v ruce snítku a prohlížela si ji. Cítila v ní velmi silnou Oksaninu energii. Už, aby byl slunovrat. Brzy se z toho ustavičného lhaní zblázním! Po nějaké době se přece jen Oksana vzbudila. Její první věta zněla: ,,Kde je moje snítka?" Lilie jí snítku podala. Oksana si ji chvíli mlčky prohlížela a pak prohlásila: ,,Už chápu, proč ji nesmím nosit." Dívala se na Lilii pohledem, jaký se nedá popsat slovy. Tak dospěle. Všimla si, že se Lilii zalili oči slzami. ,,Proč pláčeš, Lilie?" Zeptala se a pohladila ji. Lilie neodpověděla a vyšla z jizby. Po chvíli se vrátila s dřevěnou miskou v ruce. Když mazala Oksanina záda úpěla Oksana: ,,Lilie, bolí to. Já už chci svá křídla." Lilie přestala mazat a zeptala se, jestli má Oksana hlad. Řekla, že ne, tak jí Lilie popřála dobrou noc a šla na večeři sama.

Týden uběhl jako voda a když se blížila neděle, vrátila se Oksaně i Lilii dobrá nálada. Těšily se, že spolu oslaví slunovratovou noc. Byly celou dobu spolu, dokud je Miranda nerozdělila.
V neděli dopoledne přišli za Oksanou kamarádky. Hrály si spolu na slepou bábu a jiné hry, jenže za chvíli je odtrhli rodiče a Oksana se musela jít převléknout do svátečních šatů. Všichni šli do kostela. Děvčata šla napřed. Pobíhaly v úzkých ulicích města, mezi kamennými domy a smáli se. Před kostelem ve městě se Oksana zastavila a prohlížela si ho. Všechna děvčata vešla dovnitř, jen ona tam zůstala stát. Nechápala proč tam nesmí. Dívala se škvírkou mezi dveřmi a naslouchala modlitebním nápěvům, dokud ji královna nechytila za rameno. Oksana se otočila s tázavým pohledem na matku, která i beze slov rozuměla její otázce. Král si Oksanu vysadil za krk a spolu pak šli za město, kde stála drobounká kruhová svatyně, která držela pohromadě jen kvůli královské rodině. Jsou totiž poslední, kdo uznávají Tuatha de Danann, tedy lid bohyně Dany. Příčí se jim přistoupit na křesťanství. Zvláště královna je v tomto neoblomná. Každou neděli se tam vydávají, aby zapálili vonné svíce a přichystali obětiny bohům. Svatyně byla tvořena hrubými kamennými dolmeny v kruhovém půdorysu, zdánlivě připomínající Stonehenge. Byla ovšem o dost menší a dolmeny tvořily pouze jeden kruh. Na dolmenech byly vyryty spirály a obrazce typické pro keltskou kulturu.
Prošli jedním z dolmenů do svatyně. Veprostřed stál velký kámen postavený naležato, nad kterým majestátně shlížel Cros Cheilteach - keltský kříž. Velký, majestátní, z jemně opracovaného kamene, zdobeného propletenci. Královna s králem šli první, aby zapálili nové svíce. Postavili je na kámen před křížem, vyslovili jména všech bohů, kterým děkují a zavolali na Oksanu, která si se zatajeným dechem prohlížela dolmeny. Z její výšky jí připadaly až příliš velké. Viděla je tolikrát, ale nikdy ji neomrzelo jen tak na ně zírat. Teď se otočila a přišla ke kameni, kde stáli její rodiče. Svíce byly tři. Každý se postavil před jednu svíci, vzal si větvičku pelyňku a šalvěje, zapálil ji v plamenu svíčky a položil ji na kámen. Chvíli tam stál a pozorovali, jak hoří, poté provedli rituál, který je opředen tajemstvím, proto vám ho nepovím.
Cestou zpátky se Oksana ptala matky: ,,Maminko, proč nesmím do toho kostela, kam chodí ostatní dívky? Ony zase nechodí do naší svatyně. Proč tomu tak je?" ,,My totiž uznáváme jiné náboženství než ostatní. Věří jen v jednoho boha. Nemají pro specifické bohy jako my. Proto tě nechci vidět, že bys vkročila do kostela! Kdybysme tu nebyli, už nikdo by neuznával Tuatha de Danann! My musíme tuto tradici zachovat. Rozumíš?!" Oksana přikývla a dál už se na nic nevyptávala.
Cestou potkávala měšťany, kteří se vraceli z kostela. Byli to starci, stařeny, obchodníci, rolníci, našo se mezi nimi ale i spoustu dětí. Pobíhali kolem a všichni vypadali uspěchaní. Kolem Oksany proběhla jedna holčička zhruba ve stejném věku. Prudce se zastavila a pohlédla na Oksanu. Upřeně si hleděli do očí a kolem nich vše běželo v neustálém chodu. Holčička na sobě měla modré šaty s bílou zástěrou, černé vlasy jí sahaly až do pasu a vypadala spíš jako přízrak, než jako člověk. Rázem se jí v očích zablesklo a odběhla pryč. Kdyby na Oksanu nezačaly volat kamarádky, které vyběhli z kostela, rozběhla by se za ní. Jenže nemohla. Celou cestu mlčela a zasněně hleděla mezi lidi, jestli ji nenajde. Nenašla ji.
Když přišli na zámek, čekal je v jídelně slavnostní nedělní oběd, po kterém následoval výtečný dezert. Po dezertu všichni u stolu už jen konverzovali. Po obědě Oksaniny kamarádky odešly a na zámku znovu nastal klid.
Když seděly Oksana a Lilie v Oksanině pokoji, zeptala se Oksana:
"Lilie, budeš mi dnes mazat záda?"
"Dnes ne, protože jdeme za vílami."
"Já už se těším povíš mi o nich něco?"
"To je těžké. Odkud začít... Nuže, vládne nám moudrá a vznešená královna Lesana Mokrá. Jsou tam i jiné víly se kterými se seznámíš. Rudovlasá Maceška, modrooká Pomněnka, usměvavá Pivoňka, zlatovlasá Pampeliška, tajemná Orchidea, moudrá Hortenzie a zvědavá Fialka - nejmladší.

Po večeři řekla Lilie královně, že se jdou s Oksanou projít k jezeru. Prošly přes zahrady a sedly si k jezeru. Seděly, mlčely a naslouchaly tichu. Když se slunce začalo k obzoru sklánět, ukázala Lilie prstem přes jezero: "Podívej, Oksano, támhle na nás čeká cizí svět..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yret Yret | E-mail | 25. srpna 2015 v 13:41 | Reagovat

Úžasné! Zbožnuji tuto knihu! Už se velice těším až vyjde! :-)  :-D  8-)  :D

2 Henna Henna | E-mail | Web | 26. srpna 2015 v 19:53 | Reagovat

Moc, moc děkuji. :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama