III. Když v horečkách blouzníš - pokračování

9. května 2015 v 14:36 |  KNIHA
Ahoj všem,

Rozhodla jsem se, že už to nebudu dál protahovat a tak jsem třetí kapitolu předčasně ukončila. Dopsala jsem další stránku a říkám si: STAČÍ. Proto doplňuji zbytek rozdělené třetí kapitoli. A pro ty, kteří si III. Když v horečkách blouzníš nestihli přečíst, to doplním i do předchozího článku. Hezké počtení


Oksana stála na zahradě u záhonu s růžemi, čichala k nim, probíhávala mezi nimi, tancovala a zpívala si. Královna k ní přišla, aby splnila slib, že budou celý den spolu. "Zdravím vás maminko, budete si se mnou hráti nebo raději spáti? Hi, hi!" Královna se usmála: "Výchova je důležitá, ale byla bych raději, abys mi prodnešek tykala." "Dobrá tedy. Hele motýlek!" Rozběhla se za ním rozpustile Oksana. "Co to máš na nohou?!" zhrozila se královna. Oksaně to ale nevadilo. "Pan zahradníček říkal, že 'blátivá zahrada není dobrej terén pro maličkou princezničku v lodičkách.' A tak mi půjčil svoje holínky. Mami, co jsou to lodičky? Já na nohou lodě nemám." Královna se tvářila, že neslyší a Oksana raději nenaléhala. "Maminko, ten motýlek nám kvůli tobě uletěl. Byl tak krásně modrý! To je škoda!" " Tak to se omlouvám, promineš mi?" Chtěla to napravit královna. "To víš, že ano. Však my si je přivoláme." Královna tomu nerozumněla. "Prosím tě, jak to chceš udělat?!" "Ukáži ti to." Oksana začala pomalu, potichu zpívat. Postupně začala zesilovat a zrychlovat. Chytila královnu za ruce a točila se s ní po zahradě. Její medový, líbezný hlas se rozléhal po celé zahradě a víly v Břízovém lese se potutelně usmívaly. Slyšely to a měli radost, že k nim patří. Motýli ze všech keřů i stromů k nim přilétali a kroužili kolem nich. Oksana se zastavila, brala si je na ruce a ukazovala je matce. Přitom stále zpívala. Pomalu její hlas utichal, zpomaloval a motýli začali odlétat. Oksana se usmála a královna na ni jen nevěřícně zírala. Vtom jí však proběhla hlavou spásonosná myšlenka: Udělá Oksaně jiný obraz o vílách. Je příliš drobná na to, aby dokázala rozeznat, co je a co není pravda. "Pojď Oksano, co kdybychom se podívaly mezi keře a hledaly spolu vílí domečky. Třeba se tam někde schovávají." "Ale maminko, víly přece nejsou malé, jako v pohádkových knížkách. Jsou velké jako my." Během chvilky se rozpršelo. "Pojď maminko, budeme běhat v dešti!" Obě se rozběhli po zahradě a smáli se. Vlasy a šaty měli celé promočené, ale nevadilo jim to. Královna se smála nejvíce. Začalo se jí vracet to, na co chtěla zapomenout, co se naučila ovládat. A za celá léta si na to nevzpomněla. Najednou se to vše vrací v tak veliké míře! Nejde to zastavit. Král vyhlédl z okna. Kde pořád jsou?! Vždyť prší. "Pojďte domů! Onemocníte. Yvette, kde jsou tvé silné řeči o Oksanině zdraví?" Královna se smála. "Ale Senane, jsem volná, šťastná, nech mi ten okamžik!" Najednou prásk! Yvette se přestala smát. Stála na místě, kapky jí stékaly po tváři a radost byla ta tam. Oksana si toho všimla a také se přestala smát. Vzpomínka. Ta vzpomínka, která ji tak bodala u srdce, se vrátila! Král zabouchl okno a obě osaměly. "Au! Maminko, co to je?" "Kroupy! Rychle domů!" Vyběhli zadním schodištěm nahoru a zimou drkotaly zuby. Až teď si uvědomily, jaké jsou zmáčené.

Obě se převlékly do suchých šatů. Seděli všichni tři i s králem v malé knihovničce. Bylo ticho, jen občas bylo slyšet šplouchání Oksaniných nohou, které si máčela v kýblu s horkou vodou. Král si četl a královna psala dopis pro svého známého lékaře ze severu. Venku hřmělo a všichni přítomní si ani neuvědomili, jak rychle se setmělo.

Královna vstala z křesla a přešla k severní stěně, kde visely zvonky se jmény komnat služebnistva. Na jeden z nich zazvonila a za chvíli už tu stál posel, odhodlaný splnit jakékoli královnino přání. "Doruč to lékaři napsaného na obálce vedle pečetě. Bydlí vysoko v horách, vždyť víš." Rozkázala královna, ale když mu chtěla podat obálku, přihnal se do komnaty jeden ze služebníků. "Vaše Veličenstva," uklonil se, "Před bránou stojí dívka, která tvrdí, že dokáže Oksaně pomoci." Královna stáhla ruku a řekla: "To je úžasné, vpusť ji!" Služebník bezeslova vyšel z pokoje. Královna se spokojeně usadila do křesla a oddechla si. Dobré se k nám obrací.

Služebník vyběhl do toho nečasu ven k hlavní bráně. "Na příkaz jejího Veličenstva ji máte vpustit dovnitř." Dva stráže zatlačili na velikou dřevěnou bránu, která se z rachotem otevřela. Za ní stála dívka v černé kápi se skloněnou hlavou. Když se brána otevřela úplně, dívka zvedla hlavu a oba stráže jí hleděli do hlubokých zelenomodrých očí.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama