III. Když v horečkách blouzníš.

25. dubna 2015 v 11:24 |  KNIHA

"Propánajána! Princezno! Díky bohu, že se vám nic nestalo!" Byl slyšet hlas jedné z přibíhajících dvorních dam. Dvě z nich Oksanu podepřely a král začal hartusit: "Zpropadená Gallen! Myslí si, že je kouzelnice, co každému život zachrání a přitom jen z lidí doluje peníze a její masti nefungují!" "Přesně tak. Honem to všechno musíme povědět královně a poradit jí nějakého dobrého a zkušeného lékaře." Přitakala králi dvorní dáma. Oksana se však také zapojila do rozhovoru. "Drž raději jazyk na uzdě, Mirando. Máti nemá ráda 'užvatlanou cházku, co ničemu nerozumí'!" "No dovolte princezno!", urazila se Miranda. "Mlč Oksano! Jsi sice ještě slabá, ale nelíbí se mi tvá slova!" Zadržel Oksanu král. Oksana ztichla, ale v duchu poznámky měla. Je však slušně vychovaná princezna a ví, že se rodičům nemá odmlouvat. "Možná je to i moje vina. Asi jsem to trochu přehnal. Máš sice narozeniny, ale nehodlám tě rozmazlovat!" Král důrazně ukončil debatu a vykročil rychleji k zámku.

Prošli branou, kde se k nim připojili dva ze stráží a doprovodili je dovnitř jako osobní stráž princezny. Král strážníky propustil a do zámku už vešel sám. Po schodech Oksanu vynesl nahoru do pokoje, do její vysoké postele s nebesy se slovy: hezky tu lež a nevstávej, dokud ti nebude dovoleno. Zavřel dveře pokoje a Oksana osaměla. Nenudila se. Přemýšlela nad vílinými slovy. Co je ta snítka zlatého jmelí? To se jí matka tolik obává, že mi ji na krk nedá? Vždyť je to dar. Je to mocné? Zlé? Proč zrovna já jsem víla? A proč to matka nechce? Proč... .

A zatímco Oksana dumala ve svém pokoji, ke královně už se dostalo vše, co se stalo: Inu lékaře by to chtělo, ale než sem ti nejlepší z dalekých krajin přijedou, leccos se může stát. A zatím si poradím sama. Yvette vyšla nahoru zkontrolovat Oksanu. Spala. Tolik přemýšlení ji unavilo. Yvette potichu zavřela dveře. Ve svém pokoji se odstrojila a nechala si uvařit čaj. Když ho dostala, položila ho na noční stolek z dubového dřeva a vytáhla z něj malý pytlíček. V něm nazpodku ležela jediná malá pilulka. Yvette ji vytáhla a povzdychla si. Tak dlouho jsem si tě schovávala, tak mi aspoň pomož. Co se nakonec stane s Oksanou? Po těhle slovech ji hodila do čaje a čaj vypila. Lehla si do postele a očekávala spánek, který nepřicházel.





Nakonec se jí přece jen víčka zavřela a ona vešla Mlžnou branou do Země spánku. Nedalo se však říci, že to byl spánek klidný. A už vůbec ne uklidňující, takový, který dodává energii, naopak...



...Sedím doma, pletu a za okny řádí bouře. Ke mně přibíhá Oksanka, srdce moje. Posadím si ji na klín a houpu ji, zpívám jí... Vytrhne se mi a běží ode mne pryč, daleko. Vstanu a naráz je všude bílo, zámek nikde, jen já stojím uprostřed ničeho... Snažím se volat: Oksano! Jenže jde ze mne jen vzduch. Slyším hlasy... Maminko! Maminko! Z té podivné bílé tmy ke mně přibíhá Oksana. Dospěla. Přes ramena jí splývají dlouhé rezavé vlasy vlnící se do neposlušných pramínků. Svůj krok zpomalila a zklopila oči. Plíží se ke mně jako by mi chtěla něco vážného sdělit. Je oděna v bílém rouše... Vystoupí z mlhy, která odkryje její veliká pestrobarevná křídla. Za ní se oběví další víla. Není však v bílém. Její šaty připomínají les. Je mi známá, ale stále nevím, kdo to je... Královna víl! Postaví se vedle Oksany a obě na mne hledí. Na ramenech Oksany se objeví dvě ruce. To hnědovlasí mladík přichází k nám třem. Usměje se na Oksanu a na mě zlověstně hledí. Postaví se vedle Lesany a všichni tvoříme jakýsi kruh, ve kterém však stále někdo chybí... Z bílé tmy se noří další osoba. Chvěju se strachy. Co mi osud připravil tentokrát? Osoba je v bílém, zahalená v kápi, jakoby ani obličej neměla. V kostnaté ruce drží křečovitě kosu. Ostrou a od pohledu nebezpečnou. Dojde až k nám. Za ní se plíží tíživý stín. Není to stín. Je to další osoba. Obě jsou naprosto stejné. Každým krokem spolu víc a víc splývají. Té zadní však kosa chybí a rozcuchané vlasy jí zakrývají obličej. Kruh je úplný, co se bude dít dál... Slyším Lesanu jak praví: je nás tu moc. Osoba stínu se podobající zakvílí hlasem trhající uši. Hlava se mi kroutí, jako by všechno rázem zmizelo. Jen vidím záblesk ostří kosy a slyším, jak neznámý muž tasí meč. Zbraně se setkaly. Křik! Lesano! Je to Oksana. Chci jí pomoci, ale nevidím ji. Nevidím nic. Chci volat, ale z mých úst se dere jen vzduch. Mé myšlenky však stále křičí: Oksano! Oksano! Oksano!...



"Oksano!" Yvette se probudila. Sotva popadá dech. Její noční košile je úplně propocená. Co to mělo znamenat. Z otevřeného okna se dovnitř dere svěží vánek a ptáčci už zpívají. Yvette se dotýká všeho, čeho může, aby se ujistila, že to není sen. Není, ale to, co zažila dnes v noci byla pravda. Sny jsou brány do jiných světů, kde se setkáváme s dušemi těch, kteří tam již zůstanou, zatímco naše duše se musí pokaždé vrátit. Ve snu je vše jako živé, jenže když se vzbudíme, připadá nám to jako pomatené a nedává nám to smysl. Mnohdy však sny za sebou skrývají mnohá poselství i když je hned nevidíme. Stejně tak se ve snech vracíme do svých vzpomínek, které jsou nějakým způsobem důležité a sny nám je připomínají, protože i tam může být poselství. Často se tyto vzpomínky slívají s budoucností a tvoří jedno veliké poselství. A právě tento sen ono poselství ukrývá. Ale jaké?

Yvette sedí na posteli a stále si přehrává ten sen. Je to tak složité! Vždyť to se ani nedá pochopit. To by snad nepochopila ani Gallen. Gallen! Na pokrouceném čele se Yvette objeví několik vrásek. Má pocit, že za to Gallen může. Vtom jí však probleskne hlavou: Neměla bych Gallen křivdit. Vždyť se mi snažila pomoci. Nemohla vědět co se mi bude zdát. Svým způsobem mi i pomohla. To přece nemůže být jen tak obyčejný sen. Nedokáži si ho však vyložit... Půjdu za ní, ať mi ho vyloží. Snad to nebude nic zlého.

Vstane z postele a popojde k oknu. Opřená o hrubý, kamenný, okenní parapet se dívá do zahrady. Ptáčci zpívají slaběji než před chvílí a létají nízko. Nebe se zatahuje a ve vzduchu je cítit voda. Bude pršet. V zahradě není nikoho, jen starý zahradník zalévá růže. Uprostřed všeho, toho ale nechá se slovy: "Ono stejně sprchne." najednou si však všimne královny v okně vzhlížející k nebi a pokusí se navázat rozhovor. "Dobré jitro výsosti, nechcete růže do vázy?" nečeká na odpověď a pokračuje, "To jsou mraky, co? Golfský proud sem zase přinesl pěknej slejvák. To potrvá tak půl dne, možná víc. Je po slunovratu, dnové se zkracují a tak si toho dneska moc neužijem." Všimnouce si královnina nepřítomného pohledu radši umlkne a s konvicí odchází pryč, hvízdajíce si.

Yvette vzdychne: Ne, už to nevydržím, jsem tak nevyspalá! ,dojde k velké dubové komodě, nad kterou visí ve zlatém rámu vyleštěné zrcadlo. Na komodě leží levandulový pytlíček, pár obrázků, keltská spirála, růženín, soška anděla strážného, hřeben a každý den tam na Yvette čeká miska s čistou vodou a jemný ručník. I dnes tomu tak je. Yvette se opláchne, osuší a vzdychne nad svými obřími kruhy pod očima zrcadlících se ve starém zrcadle.

Jen tak v noční košilce zběhne dolů do kuchyně. Vtrhne tam mezi roj pracujících, udivených kuchtiček. Dojde k jedné z polic. Rozmarýn, rozmarýn, rozmarýn... Tady je! Otevře pytlíček a vytáhne jednu větvičku. Pytlíček vrazí nejbližší kuchtičce do ruky, která okamžitě pochopí a hledá konvici. Yvette se vypaří z kuchyně a hned za dveřmi si zběsile strčí větvičku do pusy. Žužlá ji a nahlas dýchá. Teď, už mnohem klidnější se vydá po schodech nahoru, zpátky do své komnaty. Navleče se do červených šatů a zazvoní na zvonek. Stále ještě žužlá ten rozmarýn. V tu ránu přiběhne dvorní dáma: "Přála jste si mne má paní?" , přitom se hluboce uklání. "Učeš mě!" rozkáže královna. Dvorní dáma vezme z vrchní desky komody hřeben z prasečích štětin a z vrchní zásuvky rudou stuhu a už rozčesává královnu. "Och, zacítila jsem tu rozmarýn, už vím co vám upletu." V cukuletu má královna na hlavě složitý cop podobající se rozkvetlé zahradě.

Yvette se otočí, chce ještě něco dodat, ale dvorní dáma se rychle ukloní a neslyšně vybíhá z místnosti. V jejích očích je vidět zděšení. Asi už slyšela o královnině záchvatu s rozmarýnem. To nevěští nic dobrého...

Královna vstane a se vztyščenou hlavou vychází z komnaty. Nedá na sobě ani trochu poznat, že se necítí dobře. V jídelně ji už čekají král a Oksanka. "Dobré ráno." zvolá rozpustile. Zřejmě je v dobré náladě. "Tobě už je lépe?" zeptá se místo odpovědi královna a po očku probodává pohledem krále. Vzdychne a usadí se na svou židli. Nasadí pohled té nejlepší matky a dodá: "Tak to je dobře, dneska budeme celý den spolu." "Hurá!," kuchařky nesou snídani. "Vývar?! Je snídaně." To už Oksance nálada klesla. "Vzhledem k tomu, že dneska moc ležet nebudeš, potřebuješ se obrnit proti škodlivým bacilům. Vývar má spoustu vitamínů." namítá král. Před královnu však postavila kuchtička vynucený rozmarýnový čaj se stejným zděšením, jako dvorní dáma. Královi dala placky s medem a kávu a beze slova odešla. Král si kouřícího čaje všiml také a vůbec se mu to nelíbí. "Jenom čaj? Yvette, tobě není dobře. Mám pravdu?" "Je mi skvěle." odpoví královna a nepohne přitom ani brvou. Vypadá věrohodně, pro toho, kdo ji nezná. Na zámku však tyhle její výstupy už znají.

Když dojedli, král si Yvette zavolal do malé knihovny, stojící blízko jídelny:



"Musíme si promluvit."

"Já vím."

" Musíš přestat chodit za Gallen. Je to čarodějnice, šarlatánka! Její kouzla nefungují! A ty jí za to platíš. Dokonce jí naivně věříš! Kvůli tobě teď Oksana trpí!"

"Kvůli mně?! Já nemohu za to, že se Lesana rozhodla zničit i mou dceru."

"Co? Jaké ´i´!"

"Neskákej mi do řeči! Gallen je přítelkyně. Dlouholetá. Mám od ní pilulku. Díky ní jsem zjistila neuvěřitelné věci! A jestli za ní teď nepůjdu, nikdy nezjistím, co to mělo znamenat! A možná kvůli tomu BUDU strůjcem toho, že Lesana Oksanu zničí! Kdyby si ji nevybrala, mohla by si žít spokojený, ničím nerušený život. Ale máš pravdu, že Gallen neporadila tak, jak by měla. Pošlu dopis všem nejlepším lékařům v kraji a pokusím se ji ještě zachránit. Ale obávám se, že už je pozdě."

" Ne! Udělám to já. Bůh ví, jestli si se nespřáhla i s jinými, horšími šarlatány. My potřebujeme zkušeného lékaře! A za Gallen nepůjdeš! Jestli to uděláš, zničíš Oksanu ty sama!"

"Udělám! Půjdu za ní teď hned! Nezastavíš mě!"

"Yvette!"

"Nech mě Senane!"



Práskla dveřmi a sběhla po schodech dolů na nádvoří. Přibíhal k ní její Hnědák. Cítil, že se blíží, cítil její vztek, odhodlanost, cítil, že jí jde o každou minutu. Dokázala s ním komunikovat. Vysedla na něj a rozběhla se kopcem dolů, do údolí, kde sídlila v malé chýši Gallen. Obloha temněla víc a víc a údolím se rozléhal jen dusot kopyt Hnědáka. Stromy tu rostly náhodně, pokrouceně, nebyly mohutné, staré ani příliš vysoké a břehy řeky se zdály být pusté.

Dojela k chýši. Sesedla z koně a postavila se na suchou zem. Téměř praskala. Již dlouho tu nepršelo. A najednou to spadne všechno v hustém lijáku. Není to znamení? Opatrně vešla do chýše.

Gallen seděla u stolu a vykládala si karty. Když uslyšela Yvette začala odříkávat vše, co v kartách viděla: "Všechny v tomhle kraji čeká velká změna. To předpovídá i velký bouřkový mrak tam venku. Je to změna k lepšímu, není to však na první pohled znát." Vzhlédla k Yvette. Věděla, co ji trápí. "Dlouho jsi tu u mě nebyla, Yvette. Tak co ti řekl sen?" Yvette se jejímu jasnovidectví vůbec nedivila, stejně ji to trochu znepokojilo. "Zrovna o tom chci s tebou mluvit. Nejsem schopna si ho vyložit. Nerozumím mu. Nedokáži ani rozeznat, jestli je dobrý nebo zlý." Gallen Yvettina slova trochu rozrušila, zachovala si však svoji chladnou důstojnost: "Sny nejsou jednoznačně dobré nebo zlé. Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to díváš. Ostatně i to na první pohled největší zlo přináší něco dobrého. Nebo aspoň změnu. A změna přináší poznání. Tak se posaď a pověs, jak to bylo s tím snem?" Gallen se jemně, ale nedočkavě pousmála. Yvette se proti ní posadila, Gallen smetla karty ze stolu, tarotový ubrus však na stole nechala. Zapálila svíci a položila ji doprostřed stolu. Posadila se, sepjala ruce a zkrs stůl se dívala do země. Yvette poznala, že má začít mluvit. Vzdychla si a zahleděla se do plamene svíčky. Vlnil se a každý jeho pohyb byl nevyspytatelný.

Venku tiše, neznatelně, ale přeci dopadlo na zem pár prvních, drobných kapek, ihned vsakujících se do země, které byly předzvěstí velikého lijáku. Yvette začala mluvit. Povídala vše, co se ve snu stalo. Alespoň to, co si pamatovala. Když domluvila, oddechla si. Konečně mohla tu tíhu někomu předat. Venku zahřmělo. Je to tu. Gallen vzdychla: "No, nevím jestli... Bouře znamená, že se Oksana narodila za bouře a ten sen ti to připomíná, protože je to důležité. Když ti uteče, znamená to, že nad ní ztrácíš nadvládu. Nedokážeš zastavit to, co se sní děje. Vrátí se ti, až bude pozdě. Křídla a Lesana znamenají, že je víla. Neznámí mladík... To netuším, proč tam je. Dvě neznámé osoby v bílém symbolizují smrt a i tentokrát přijdou rozsoudit kdo odejde. Obě jsou úplně stejné a přesto každá jiná. Ta první je Smrtka, ta druhá je Banshee. To, že se stínu podobá symbolizuje, že jsou v podstatě jedna osoba. Banshee Smrtku doprovází a smrt zvěstuje, Smrtka lidi ze světa vyprovází... Smrtka už se rozhodla. Ty však zase ztrácíš schopnost zasáhnout do toho. Mladík tasí meč. Je tu proto, aby se naposledy pokusil přetrhnout síť mezi životem a smrtí. U toho už ale nejsi. Tohle je mimo tebe. Nepokoušej se vtlačit do Oksanina osudu. Nemá to smysl. Už je příliš pozdě! Čím dřív se smíříš s tím, že je Oksana víla, tím dřív se přestaneš trápit." "Já se s tím nikdy nesmířím! Snažím se ji jen chránit. Copak ty necítíš k vílám zášť? Po tom všem..." Yvette z toho sice nebyla dvakrát moudrá, ale stačilo jediné slovo o Banshee a v Yvette pohasla všechna naděje, že tento sen mohl zvěstovat něco dobrého. Yvette Se rozloučila s Gallen a vyšla z chýše.

Zatímco seděli s Gallen uvnitř, jedna bouře už se venku přehnala, země a tráva byla vlhká, stejně jako Hnědák, který poslušně čekal před chýší. Jak to, že se nesplašil? Jeho krátká, hnědá srst se leskla a po tváři mu stékaly kapky deště. Stál vzpřímeně, vyrovnaně, jako by byl hypnotizovaný. Nebyla ani nejmenší pravděpodobnost, že by ho bouře vyvedla z míry či dokonce vyděsila. Byl naprosto klidný. Yvette ho odvázala a vysedla na něj. Rozhlédla se. Sice již pršelo, ale ze severu se stále hnaly veliké mraky. Husté, černé, nadýchané a přesto těžké. Takovou černotu tohle království ještě nezažilo. Hnaly se rychle, hrozivě přímo sem. Tohle zdaleka nebyl poslední liják. Yvette pobídla koně. Vyjeli. Vítr jí cuchal vlasy a vzduch byl vlhký a čistý. Zkrátka, jako po dešti.

Řeka, tečící podél údolí, byla špinavá, zčeřená, plná kamenů, které spolu s bahnem ležely na dně a byly skvělým úkrytem pro drobné říční rybky. Yvette se zasnila a zahleděla se na náhodně rostoucí stromy na březích řeky. Byly to snad topoly? Tisy? Ve stromech se nikdy nevyznala. Ani se v nich vyznat nechtěla. A už vůbec ne teď. Ať to byly jakékoli stromy, vždy jí připomínaly ty flekaté břízy, rostoucí v lese, který po nich dostal jméno, a břízy jí až do smrti budou připomínat víly. Víly. Měla na ně strašný vztek. Ta zpráva, pro kterou si dobrovolně přišla, ji drtila. Litovala toho, že chtěla odhalit, co zvěstoval sen. Chtěla se vrátit do dnů sladké nevědomosti. Pobídla koně a rozjela se podél širokého toku řeky, který plynul volně, pomalu a klidně napříč údolím, kolem pahorkatin, i kolem kopce na němž stál zámek. Tam se vydala. Domů. Snad alespoň tam nalezne klid.

Už přijížďeli k hlavní bráně. Stráže je vpustili dovnitř, kde Yvette vyhřebelcovala Hnědáka, dala mu ovsa a zavedla ho do stáje. Poté vyšla hlavním schodištěm nahoru, do prvního patra a na chodbě potkala krále Senana. Nedíval se na ni zrovna přívětivě. To ani ona na něj. Senan se schovívavě pousmál: "Mělo to smysl? Myslíš si, že si tím pomůžeš? Že tím pomůžeš Oksaně? Gallen se nedá věřit! Tvá důvěřivost tě oslepila!" "Důvěřuj mi trochu. Dozvěděla jsem se opravdu zajímavé věci." Yvette už se nechtěla hádat. "rozešlu posly po celé zemi, aby mi našli ty nejlepší doktory. Oksanu musíme vyléčit. Věřím tomu."


Oksana stála na zahradě u záhonu s růžemi, čichala k nim, probíhávala mezi nimi, tancovala a zpívala si. Královna k ní přišla, aby splnila slib, že budou celý den spolu. "Zdravím vás maminko, budete si se mnou hráti nebo raději spáti? Hi, hi!" Královna se usmála: "Výchova je důležitá, ale byla bych raději, abys mi prodnešek tykala." "Dobrá tedy. Hele motýlek!" Rozběhla se za ním rozpustile Oksana. "Co to máš na nohou?!" zhrozila se královna. Oksaně to ale nevadilo. "Pan zahradníček říkal, že 'blátivá zahrada není dobrej terén pro maličkou princezničku v lodičkách.' A tak mi půjčil svoje holínky. Mami, co jsou to lodičky? Já na nohou lodě nemám." Královna se tvářila, že neslyší a Oksana raději nenaléhala. "Maminko, ten motýlek nám kvůli tobě uletěl. Byl tak krásně modrý! To je škoda!" " Tak to se omlouvám, promineš mi?" Chtěla to napravit královna. "To víš, že ano. Však my si je přivoláme." Královna tomu nerozumněla. "Prosím tě, jak to chceš udělat?!" "Ukáži ti to." Oksana začala pomalu, potichu zpívat. Postupně začala zesilovat a zrychlovat. Chytila královnu za ruce a točila se s ní po zahradě. Její medový, líbezný hlas se rozléhal po celé zahradě a víly v Břízovém lese se potutelně usmívaly. Slyšely to a měli radost, že k nim patří. Motýli ze všech keřů i stromů k nim přilétali a kroužili kolem nich. Oksana se zastavila, brala si je na ruce a ukazovala je matce. Přitom stále zpívala. Pomalu její hlas utichal, zpomaloval a motýli začali odlétat. Oksana se usmála a královna na ni jen nevěřícně zírala. Vtom jí však proběhla hlavou spásonosná myšlenka: Udělá Oksaně jiný obraz o vílách. Je příliš drobná na to, aby dokázala rozeznat, co je a co není pravda. "Pojď Oksano, co kdybychom se podívaly mezi keře a hledaly spolu vílí domečky. Třeba se tam někde schovávají." "Ale maminko, víly přece nejsou malé, jako v pohádkových knížkách. Jsou velké jako my." Během chvilky se rozpršelo. "Pojď maminko, budeme běhat v dešti!" Obě se rozběhli po zahradě a smáli se. Vlasy a šaty měli celé promočené, ale nevadilo jim to. Královna se smála nejvíce. Začalo se jí vracet to, na co chtěla zapomenout, co se naučila ovládat. A za celá léta si na to nevzpomněla. Najednou se to vše vrací v tak veliké míře! Nejde to zastavit. Král vyhlédl z okna. Kde pořád jsou?! Vždyť prší. "Pojďte domů! Onemocníte. Yvette, kde jsou tvé silné řeči o Oksanině zdraví?" Královna se smála. "Ale Senane, jsem volná, šťastná, nech mi ten okamžik!" Najednou prásk! Yvette se přestala smát. Stála na místě, kapky jí stékaly po tváři a radost byla ta tam. Oksana si toho všimla a také se přestala smát. Vzpomínka. Ta vzpomínka, která ji tak bodala u srdce, se vrátila! Král zabouchl okno a obě osaměly. "Au! Maminko, co to je?" "Kroupy! Rychle domů!" Vyběhli zadním schodištěm nahoru a zimou drkotaly zuby. Až teď si uvědomily, jaké jsou zmáčené.

Obě se převlékly do suchých šatů. Seděli všichni tři i s králem v malé knihovničce. Bylo ticho, jen občas bylo slyšet šplouchání Oksaniných nohou, které si máčela v kýblu s horkou vodou. Král si četl a královna psala dopis pro svého známého lékaře ze severu. Venku hřmělo a všichni přítomní si ani neuvědomili, jak rychle se setmělo.

Královna vstala z křesla a přešla k severní stěně, kde visely zvonky se jmény komnat služebnistva. Na jeden z nich zazvonila a za chvíli už tu stál posel, odhodlaný splnit jakékoli královnino přání. "Doruč to lékaři napsaného na obálce vedle pečetě. Bydlí vysoko v horách, vždyť víš." Rozkázala královna, ale když mu chtěla podat obálku, přihnal se do komnaty jeden ze služebníků. "Vaše Veličenstva," uklonil se, "Před bránou stojí dívka, která tvrdí, že dokáže Oksaně pomoci." Královna stáhla ruku a řekla: "To je úžasné, vpusť ji!" Služebník bezeslova vyšel z pokoje. Královna se spokojeně usadila do křesla a oddechla si. Dobré se k nám obrací.

Služebník vyběhl do toho nečasu ven k hlavní bráně. "Na příkaz jejího Veličenstva ji máte vpustit dovnitř. Dva stráže zatlačili na velikou dřevěnou bránu, která se z rachotem otevřela. Zaní stála dívka v černé kápi se skloněnou hlavou. Když se brána otevřela úplně, dívka zvedla hlavu a oba stráže jí hleděli do hlubokých zelenomodrých očí.







 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucie Mészárosová Lucie Mészárosová | Web | 28. dubna 2015 v 13:33 | Reagovat

dobrá práce :)  Chtěla bych tě pozvat nahlédnout na můj začínající blog a požádat o zhodnocení do komentáře pod některý z mých článků :) Pěkný den, a s blogem jen tak dále.

2 Henna Henna | E-mail | Web | 28. dubna 2015 v 14:33 | Reagovat

Děkuji. Hned si něc přečtu. Hezký den. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama