II. Bolest a radost

15. února 2015 v 10:50 |  KNIHA

Konečně je tu nová kapitola a já doufám, že se vám bude líbit stejně, jako ta první.

Plynuly dny, týdny, měsíce a Oksana nám roste. Roste, roste, její vlasy rezaví jako barvy podzimního listí a pořád roste. Kdy už to děcko přestane brečet! Říká si v duchu královna, které stále vrtá hlavou, proč Oksana neustále pláče. Ať už sedí nebo leží, stále fňuká a stěžuje si na bolest zad. Pak už to královnu přestalo bavit, a zašla si i s dcerkou ke Gallen. To byla bába kořenářka. Jenže ani ta si nevěděla rady, jen řekla, že má v těle přebitečné kosti o kterých nic neví. A tak se královna odhodlala a pověděla Gallen všechen zbytek toho co si chtěla nechat pro sebe. Z toho Gallen usoudila, že za to mohou víly a z páteře jí rostou křídla. Královna se zhrozila, pak zrudla jako rajče a nakonac hodila před Gallen měšec zlaťáků a prosila o lektvar, který by to zastavil. Měšec zlata vykouzlil Gallen směv plný zažloutlých zubů. Vždyť to se přece nestane každý den, že vám královna nabízí hroudu zlata. Ihned uvařila bylinky rozličných druhů a vůní. Pak je svázala a dala sušit na slunko. Poté šla postavit vodu na šípkový čaj, protože sušení trvá dlouho. Na stůl položila makový koláč... Oh! A pak si vzpomněla, že musí předsedit nálev z bylinek. Když bylo předseděno a nálev byl nalitý do sklenice, nalila do hrnků dovařený čaj, podala hrnek královně a svůj položila před sebe na stůl. Pak se pustila s královnou do řeči:

"Tak co, Yvette, co tě trápí. Víš, že se mi můžeš svěřit."
"Nechci, aby byla moje dcera víla, nesnáším víly!"
"Netrap se tím, ještě nevíš, co se stane. A můžu se voptat, proč je tak nesnášíš?"
"Nesnáším, jak nám vnucují, abychom se s nimi kamarádili, pomáhali jim, aby ony mohly pomáhat přírodě, přitom nám vůbec nepomáhají. Ale byla bych o moc radši, kdyby mi došlo, že podávat oběti bohům je jen lidská pošetilost, nešli bychom pak do toho Břízového lesa a nikdy by se to nestalo!"
" Tomu se říká Osud. Stejně si myslím, že by se to stalo. Tak to prostě má být. A pro zbytečné otázky a starosti ti můžu nabídnout tuhle pilulku. Je v tom heřmánek, meduňka, máta, levandule a jiný byliny dobrý na spánek. Tahle pilulka ti však dá věštecký sen. Ten ti poví, co se stane, nechybuje, poradí. Dej na jeho rady!"
...

Povídaly si dlouho, až uschly bylinky. Gallen je nasekala a hodila do nálevu. Pak řekla královně: "Uvař z nich čaj, ale nasekej do něho trochu jahod, protože je trpký. Louhuj půl hodiny a pak ho předseď do hrnku. Ale pamatuj, žádný lektvar nepůsobí věčně!" Zavřela sklenici s nálevem a podala ho královně. Královna poděkovala, zastrčila sklenici do tašky, vzala Oksanku, která zatím seděla u stolu a natahovala se snad pro pátý koláč, a odešla. Cestou však přemýšlela, jestli se moc neunáhlila s těmi penězi, uvědomila si však, že za tu kopu aspoň nic neprozradí co jí napovídala o vílách. A taky dostala tu pilulku. Udělala přece jenom dobře.
Na zámku to vypadalo hrozivě. Všude ruch a schon. Král řešil něco se strážemi a všichni služební uklízeli. V prvním patře ležela královská kuchyně a v ní tucet kuchařek se stejnými modrými zástěrami. Královna se prodrala uklízejícími hospodyněmi, málem se přizabila na mokré podlaze a když konečně uložila Oksanku do postýlky, seběhla dolů, otevřela dveře kuchyně a zavelela: "Dámy, dnes odejděte do svých pokojů a ať vás tu nevidím, dokud vás nezavolám!" Kuchařky se sice divily a ošívaly, ale proč by neposlechly, když budou mít volnou chvilku. Yvette se chopila vedení. Za prvé si oblékla něčí zástěru, následně vzala konvici a hybaj s ní na nádvoří ke studně. Když se vrátila, nedalo se v kuchyni dýchat, protože se pálilo jídlo, které nechala jedna z nešikovných kuchtiček na rozpálené peci. Královna ho rychle sundala a položila místo té polévky nebo co to bylo, konvici s vodou. Honem běžela k oknu vyvětrat. A když se voda začala vařit, nalila do ní trochu nálevu. Vtom se ale zhora ozvalo kříčení, ba spíš hulákání. To Oksanu zase začala bolet záda. Královna se snažila honem dokončit lektvar a tak ho rychle sundala z pece a předsedila do hrnku. V tom zmatku však zapomněla na jahody. Došla s hrnkem nahoru a dala Oksaně vypít ten čaj. Po několika hodinách bolest apsolutně zmizela (a trkost čaje taky) a dlouhou dobu se neukazovala, takže na ni všichni zapomněli.
Plynula léta klidu a míru na zámku krále a královny Yvette. Oksanu záda nebolela a víly se neukazovaly, proto se nebylo proč zlobit. Ale stále královně nešlo na um, proč chce Oksana stále ven. Na louku, do lesa blízko zámku, ale zvláště Břízový les v údolí ji velice přitahoval. No když matce byť jen naznačila, že by si přála jít zrovna tam, matka ji odbila s tím, ať na to raději rychle zapomene, nebo už nepůjde nikam. A tak se Oksana před matkou o Břízovém lese vůbec nezmiňovala.
Až přišel den, kdy se Oksana vzbudila s náramnou radostí. Hmm, matka v ložnici není, což znamená, že už jsou všichni vzhůru. Skonstatovala Oksana. Dnes si mohla vzít šaty, jaké jen chtěla. Vybrala si zelené, nabírané šaty s červeným páskem a mašlí. Do vlasů, které si pečlivě rozčesala, si také uvázala červenou mašli, hupsla do bot a seběhla bleskurychle dolů po kamenných schodech. Ve východním salonku ji čekali rodiče s radostným uvítáním: "Vše nejlepší!" Slavila totiž své čtvrté narozeniny. Snídaně byla v podobě švédského stolu, na kterém se vyjímaly její nejoblíbenější jídla a kde si mohla vybrat, co jen chtěla. Když dojedla palačinky a jiné dobroty, následovalo rozdávání dárků. Bylo jich spousta, ale Oksanu nejvíc potěšil růžový hřeben a přívěšek s dřevěným, vyřezávaným motýlkem. Královna jí ho pomohla nasadit a šla se s ní projet na koni. Spolu ho pak vyhřebelcovaly a spěchaly na slavnostní oběd, po kterém následoval tří poschoďový dort. Oksana se pak ale rozhodla, že chce být sama a zavřela se v pokoji až do večera.
Při pečlivém pročesávaní vlasů novým hřebenem ji vyrušil král se slovy: "Slunce zapadá, tak ti chci něco ukázat."
Procházeli se anglickou zahradou plnou květin, poté naopak zahradou francouzkou překypující fontánami, až došli k malým, kovaným, zadním vrátkám, které otevíraly nový svět. Tudy totiž Oksana ještě nikdy nešla. Matka jí totiž nedovolila potulovat se jen tak po zahradách bez doprovodu. Král vrátka otevřel a věděl, že se to Oksaně bude líbit, ale takovou reakci nečekal: "To je ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla! Zbožňuju to tu! To jezero! Západ slunce! Paráda!!!", jásala. Slunce usínalo na obzoru za obrovským jezerem, mezi rudými, růžovými a oranžovými mraky, a mezi mraky purpurovými, které připomínaly peřinu, jenž na něj usedá. Voda celou tu krásu odrážela a jemně se vlnila. Tam kam odraz slunce nedosáhl, vyjímalo se jen azurovými odstíny. Není tedy divu, že se to Oksaně tak líbilo. Dokonce se za ní musel král rozeběhnout, protože kdyby ji nechytil za ruku, skočila by do vody v těch krásných šatech. "To by se matička zlobila!" pohrozil jí. Sedli si tedy k vodě a jen si užívali slunce, jenž jim hřálo do čela, zpěvu ptáků a chvíle, kdy mohou být spolu, sami, bez únavných pouček královny. "Děkuju..." "Mluv spisovně!" přerušli ji otec. "Děkuji ti, tatínku, to je ten nejhezčí dárek, jaký jsem mohla k narozeninám dost..." Vtom zavrávorala a ztratila vědomí. Kdyby ji král nezachytil, roztříštila by si hlavu o skálu při jezeře. Král ji položil na zem a snažil se ji vskřísit. Když to však nepomáhalo, rozběhl se do zámku pro pomoc. Oksana zůstala sama.
Po chvíli otevřela oči. Proti ní stála víla s bílými šaty, křídly vážky a hnědými, rozpuštěnými vlasy. Oksana se pomalu posadila a zeptala se:
"Kde to jsem?"
"Jsi přece u jezera."
"Já žiju? Ale co ta úmorná bolest, co na mne najednou přišla?"
"To ty hrozné čaje a masti! Křídla zastaví, jenže ne na pořád.A ty tři bezbolestné roky se ti najednou vrazí do jednoho okamžiku. Proto jsi omdlela."
"Poslyš, kdo vlastně jsi? Mám pocit, že tě znám. A jaká křídla?"
"Já jsem přece Lilie, tvá strážná víla. Znáš mě. A na křídla si nevzpomínáš?"
"Měla bych?"
"Jsi přece čistokrevná víla. Když jsi se narodila, dala ti královna víl snítku zlatého jmelí, co nosíš na krku."
"Já ho nesmím nosit."
"To nevadí."
"Ale proč nemám křídla, jako ty, když jsem víla."
"Protože ti teprve rostou. Proto ty bolesti. Už jsi zkoušela zaspívat vílí písničku?"
"Já nevím která to je."
"Ale víš."
"To je ta píseň, co nevím, odkud ji znám! Už vím, kdo jsi. Oni opravdu přiletí?"
"Ano."

A Oksana zpívala: Bouře panuje nad irským krajem a já vprostřed pole stojím. Nechť všicni motýli přilétnou ke mně... V tu chvíli k ní přilétlo hejno motýlů a dokud zpívala, tančilo kolem ní. Jenže král i se služebnými a dvorními dámami se už vracel a Lilie se musela vrátit...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Soinel Eleanor Soinel | 2. března 2015 v 22:01 | Reagovat

Tp je krásný :D Jenom jak přeskakuješ z přítomného času do minulého...je to trochu zvláštní...Ale jinak skvělý :D

2 Henna Henna | E-mail | Web | 5. března 2015 v 13:06 | Reagovat

[1]:to je naschvál. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama