OZNÁMENÍ

27. února 2016 v 19:02 | Johana Szedlakova |  INFO
Jelikož poslední kapitola skončila poměrně napínavě, je mi naprosto jasné, že netrpělivě očekáváte další kapitolu a přemýšlíte, co bude dál. A jak by řekla moje kamarádka: jsem napnutá jak kšandy...
Co se týče děje, mohu vás ujistit, že v násludující kapitole nijak nezaostává a objeví se v ní několik možná pro vás netušených zvratů.
Přejdime ale k věci. Z historického hlediska se v knize objevují velmi fatální chyby, kterých jsem si předtím moc nevšímala. Proto jsem se vrátila na začátek a přepisuji, připisuji detaily, hledám informace... Až se v opravách dostanu na místo, kde jsem s psaním skončila, rozhodnu se, zda kapitolu uveřejním. Ještě totiž nevím, jak markantně se změny, které v textu provedu, projeví v místě, kde jste přestali číst.
Nehodlám sem uveřejňovat přepsané kapitoly, protože mi to přijde zbytečné. To vás raději nechám napnuté a finalní verzi knihy si doufám budete moci koupit v papírovém vydání. (A TEĎ VŠICHNI ZAKLEPEJTE)
Prosím neztrácejte důvěru a naději a při tom čekání zatím můžete rozvíjet svou fantazii. Nápady mi můžete napsat do komentářů.
O dalších událostech a změnách vás budu i nadále informovat.
S pozdravem
JohanaSzedlakova
 

XI. NOVÝ ROK - druhá část

28. prosince 2015 v 14:33 |  KNIHA
Přináším pokračování poslední kapitoly.

Vyběhla do ulic města. Byla odhodlaná schovat se u Erin, ale ve městě ji čekalo další překvapení. "Jděte lidičky! Postavte se proti těm stvůrám z lesa! Pověst o otevřených branách je skutečná! Okřídlené stvůry si pro nás přišly." vykřikoval ten šílený mladík, který se objevil včera mezi divoženkami. S pochodní v ruce běhal po městě a pobízel obyvatele, aby se k němu přidali. V tom si všiml zděšené Oksany. "Princezno," poklonil se, "připojte se k nám. Jde i o Vaše bezpečí. Společně vyženeme ty stvůry z lesa jednou pro vždy!"
A teď si to Oksana uvědomila. Zachránit víly je v této chvíly jen a jen na ní. Zachovej si důstojnost. Nesmí na tobě poznat, že máš strach! Křičela na sebe. Narovnala se a tónem své matky prohlásila: "Nevím o jakých stvůrách to tu hovoříš, ale vím, že naše království žádná neznámá síla neohrožuje. Zbav se té své paranoje a nevzbuzuj tu paniku! Jménem svého otce vám všem zakazuji pořádat jakékoli bojovné výpravy!"
Mladík se ale nenechal jen tak odradit: "Přece nám tu nebude nějaká dvanáctiletá holka poroučet!" zamračil se na ni a pohleděl jí hluboko do očí. Pak se mu ale hněv z očí vytratil a vystřídal ho údiv. "Ty stvůro," vykřikl, "tys tam taky byla! Viděl jsem tě!" Jednomu svému druhovi vrazil do ruky pochodeň a vrhl se na Oksanu. Ta vtom mžiku ani nezjistila co se děje a už se jí křídla draly z roztržených šatů. Leknutím si rychle položila ruku na pusu a sklopila křídla. Dřív, než si toho stačili všimnout ostatní, schovala se mezi domy a tiše jako myška se proplížila až do zámku.

Mezitím se uražený Ian odhodlal najít svého otce. Našel ho, jak si povídá s králem. "Otče, musím s tebou mluvit." Král Theobald se sice tvářil, že ho to vůbec nezajímá, ale přece jen odešel se synem do vedlejší místnosti, aby si s ním pohovořil.
"Otče, musíš to po mně chtít?"
"Synu, pokud se mi nepodaří prosadit svou u toho třasořitky Senana, tak musíme mít záložní plán. A tím jsi teď ty. Tak se ji prosím tě, snaž poznat a oblbnout svou svůdností."
"Ale... Je fakt, že je sice hezká a chytrá, ale vůbec se ke mně nehodí. Je hrozně divná..."
"Iane, neštvi mě! Prostě to uděláš a hotovo! A nechci slyšet žádné další námitky!"
"Já se snažil, otče! Snažil! Kdybys mě viděl, jak jsem byl až nechutně svůdný! Ale ona na sebe prostě nenechá šáhnout!"
"Tak se pokusíš znova. A konec debaty!"

Ian opatrně vešel do Oksanina pokoje. Nezaklepal. Našel ji, jak stojí a dívá se z okna se sklopenými křídly. "Oksanko..." řekl svůdně a zavřel za sebou dveře. Vzápětí se ale lekl: "Panebože! Co to je? Copak se ti to stalo?" Oksana se prudce otočila. Oči měla celé oteklé a uplakané: "Iane, já..." Ian k ní přišel a začal si prohlížet její křídla.
"To máš opravdu přirostlé k páteři?"
"Ano, Iane, jsem víla."
"Víla?"
"Ano, tak teď to víš." sklonila hlavu do dlaní a znovu se rozplakala.
"Šššššš. Neplakej. Jsi krásná i s těmi křídly. Myslím to vážně. Opravdu se mi líbíš a to, že jsi...víla, na tom nic nezmění."
Oksana si utřela slzy a jen na něj zírala. Byla celou situací tak ohromená, že nemohla vůbec nic říct. Matka nemá pravdu. Všichni lidé nejsou tak nenávistní...
Ian ji pohladil po tváři a dlouze ji políbil. Tentokrát neucukla a polibek mu oplatila. Usmála se.
"Konečně se směješ. Takhle se mi líbíš víc."
Oksana se ale vrátila do reality: "Iane, poslouchej, nesmíš to nikomu říct. Nikdo se to nesmí dozvědět. Slib mi to."
"Slibuji. Slibuji, že to nikomu neřeknu."
"Aaa... Co se to děje?! Chabnou mi křídla. Nemůžu s nimi hýbat!"
"Cože?"
"Promiň, Iane... Vím, kdo mi pomůže. Hned jsem zpátky." Došla do šatníku pro plášť a oblékla si ho.
"Počkej, jdu s tebou. Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo."
A tak se vydali ven ze zámku. Když došli k jezeru, Ian se nestačil divit. Jenže když je most přenesl až k bráně, Ian spanikařil a chtěl se vrátit. "Myslíš to vážně, Oksano? Opravdu víš co děláš?"
"Neboj se, Iane. Všechny ty historky nejsou pravdivé." Prošli branou a Ianovi se otevřel zcela nový svět. Víly z toho nebyly dvakrát nadšené a zběsile vykřikovaly: Člověk, člověk! Ale Oksana začínala slábnout a ptala se po Lilii. Lilie přiletěla okamžitě, když se doslechla, co se stalo.
Prohmatala Oksaně křídla a zeptala se: "Co jsi dělala, než ti začaly chabnout křídla?" Oksaně bylo trapné o tom mluvit, ale říct to musela: "No... přišel na návštěvu Ian a našel mě s křídly. Pak ale řekl, že se mu líbím a to, že jsem víla mu nevadí a pak mě políbil... A pak mi začaly chabnout křídla."
"No ovšem. Pohotovostní stav! Zavolejte někdo Lesanu!" křičela Lilie.
Oksanou zatím projela silná elektrická bolest, která se jí rozlila po celém těle. Oksana skoro omdlela a Ian jí musel pomoct lehnout na zem. Chytil ji za ruku a zašeptal: "Já tě neopustím." a chtěl ji políbit, jenže z dálky uslyšel varovný hlas: "Ne! Opovaž se ji znova políbit!" To se sem už řítila Lesana s Lilií a ošetřovatelkami v patách.
"Proč?" ptal se Ian.
"Zabilo by ji to."řekla bez okolků Lesana. "Odneste ji na lůžko." čtyři víly ji pomohly odnést na lůžko u Lesanina trůnu. Oksana natáhla ruku k Ianovi a zašeptala: "Iane..." Ian vstal a rozběhl se za nimi.

Když přenesly Oksanu na lůžko, první věc, na kterou se Lesana zeptala byla: "Lilie, sundalas jí snítku?" Lilie se zděsila: "Ne! Já zapomněla!"
"Tak to musíme rychle donést všechny ty dryjáky, co máme jen pro ty nejhorší případy. A ty," ukázala na Iana, "se radši kliď z cesty. Už takhle jsi napáchal dost škody." V tom Oksanou projela další vlna elektřiny a Ian se instinktivně prodral dopředu. Oksana ho chytla za ruku a zašeptala: "Tu snítku. Sundej ji." Ian ji strhl Oksaně z krku a Oksana padla do bezvědomí.

XI. NOVÝ ROK

28. prosince 2015 v 14:32 | Johana Sedláková |  KNIHA
Dříve, než se po DLOUUUUUHÉÉÉÉÉÉ DOBĚ opět začtete do další kapitoly Oksany, vám chci popřát krásný start do nového roku a šťastný a úspěšný rok 2016. Doufám, že na mě nezanevřete a zavítáte na můj blog i v roce 2016.
Kapitolu jsem vám zase rozdělila na dvě části, protože na článek je moc dlouhá.

XI. NOVÝ ROK

"Vstávejte, výsosti, už je bílý den!" Oksana se vzbudila na hlukot, kdy služebná roztahovala těžké závěsy na oknech a Miranda se ji snažila probudit. Oksaně se z postele nechtělo, protože se včera večer moc nevyspala. Pochopitelně, jako každý rok. Zazívala, protáhla se v posteli a mezi zuby procedila: "Ještě, že je neděle." Z plané naděje, že si dneska odpočine ji Miranda ihned vytrhla: "Neradujte se, princezno. Hned, jak se nasnídáte a trochu upravíte, vás čeká obvyklý nedělní rituál s Vaší matkou, kdy půjdete skontrolovat, zda se bohové spokojili s Vašimi oběťmi. Poté budete mít chvíli volna a po obědě vás čeká vyšívání se slečnou Kornélií, studium literatury pro váš projekt ve Velké knihovně a nakonec má přijet na návštěvu jistý mladík se svým otcem, se kterým se máte setkat."
"To snad ne!" zaúpěla Oksana, "Nedá se to nějak zrušit? Opravdu se cítím po dnešní noci unaveně... A hladově." "Ale ovšem, že." vzpamatovala se Miranda a luskla na služebnou, která se ihned rozběhla pro snídani. "A co se týče včerejšího večera..." pokračovala Miranda, "Vaše matka vás sháněla. Ptala se po vás a chtěla vědět, kam jste zmizela." Krucifix! Už je to tu zas. Nejen, že musím skrývat křídla a když mě budí, nebo když se myju, musím si dát pozor na každý pohyb, ještě mě najednou začne kontrolovat matka, která si mě nikdy nevšímá! I Miranda začíná být podezřívavá. A matce jde stejně jen o ty šaty. Kdepak! Ať se stará, já jí stejně nic neřeknu. Rozumovala Oksana. "Jen jsem chtěla být sama. Snad mě matka nemusí mít vždy pod dohledem." Odrecitovala Oksana Mirandě, která se musela s touto odpovědí spokojit.

To už se ale na podnosu nesla kouřící se snídaně. Byla opravdu sváteční. Oksaně se na všechny ty pochoutky sbíhaly sliny. Nejprve upila z kouřícího čaje, který ji krásně zahřál, protože v komnatě je po ránu chladno, než se pořádně zatopí. Poté se s chutí zakousla do opečeného toastu, křupavé slaninky, která k Samhainu patří a skvělých vajec na měkko, která má tak ráda. Snídaně do postele si nedopřává často, ale když může, tak si ji musí patřičně vychutnat. Zatímco si Oksana pochutnávala na snídani, služebná zatopila v kamnech a Miranda připravila koupel a šaty.
Když Oksana dojedla slanou část snídaně, s chutí se pustila do nadýchaného mřížkovaného koláče. "Teda, ten se dnes opravdu povedl! Musíte pochválit kuchařky." libovala si Oksana a služebná už odnášela tác se zbytky. Oksana vlezla do papuč a Miranda jí pomohla nasadit župan. "Tak já vás nechám o samotě." řekla a odešla.

Oksana se zavřela v koupelně. Vslékla se a protáhla si křídla. Zase si vzpomněla na divoženku. Ten pohled! A nepříjemný dotek! Otřásla se. Jenže o svá křídla se začínala také bát. Vždyt' už sedm let je před matkou skrývá. Musí něco vymyslet. Vklouzla do horké lázně. Jak ji krásně zahřála. Opřela se o kraj a relaxovala. Skoro opět usnula.

Když voda téměř vychladla, vylezla, otřela se ručníkem a vklouzla do připravených šatů. Pokoj se zatím krásně vyhřál a Oksana si užívala příjemně teplého vzduchu. Jenže když pohlédla na hodiny, nemohla uvěřit svým očím. Ihned vystřelila z pokoje a řítila se po schodech do haly. Tam na ni už netrpělivě čekala matka a nervózně si podupávala nohou. "Dobré ráno, matinko!" zašveholila Oksana. "No konečně jsi tady! Už jsem myslela, že tu vystojím ďůlek. Co to bylo za běh. Jsi princezna, musíš se za každých okolností chovat důstojně. A kromě toho, vevnitř se neběhá!" "Promiňte mi, matko." omlouvala se Oksana a zatímco kráčely po pěšině směrem do údolí, vyptávala se Oksana matky:
"Pročpak s námi dnes nejde tatínek?"
"Má důležité rokování a nemá čas zabývat se rituály. Nesmíš zapomínat, že tvůj otec je z velmi významného královského rodu. Je však velmi mírný a soucitný, což se mu nevyplatilo."
"Jak pak to,"
"Inu, když jeho otec zestárl a smrt mu šla vstříc, musel předat království svým synům. A že to bylo velké království! Král byl velký bojovník a diplomat, vydobyl si velké území o které se také pečlivě staral. Království dlouhou dobu prosperovalo a vzkvétalo. Jenže pak se králova vláda blížila ke konci a jeho nejstarší syn bojoval kdesi za mořem. Nakonec dorazil dopis, že kralvic v boji zahynul. A tak byl král povinnen předat království prostřednímu synovi, tedy tvému otci. Jenže nejmladší syn, darebák jeden vychytralý, nebyl s tvým otcem za dobře a tak krále přemluvil, že Senan je jemná duše a království v jeho rukou by moc dlouho nevydrželo. Král se nechal přemluvit a rozdělil království na tři části. Senan se měl starat o svou část a mladší syn o část svou i o část nejstaršího bratra. Senan mu takové ponížení neodpustil a už s ním nikdy nepromluvil. Dokonce se vzdal křesťanství. Určitě víš, že keltskou minulost máš ode mne. Takže se ani nemáme čemu divit, že někdy s námi Senan nejde. Tradice mu úplně k srdci nepřirostly."

Vstoupily do svatyně. Po Samhainové noci byla blížící se zima opravdu znát. Obloha byla pokryta šedivými oblaky, tráva byla sice ještě zelená, ale už ne svěží. Studený vítr nepříjemně vanul a Oksana si co chvíli musela odhrnovat vlasy z obličeje. Ale svým způsobem má takové sychravé počasí ráda. Přímo vyzývá sednout si ke krbu a ohřát se teplým čajem. V takovém počasí se hezky přemýšlí.
Zahleděla se do dály. Upřela zrak mezi dva dolmeny a zaostřila na vrány, které se slétaly na pole. Vibrace prastarých kamenů jí dnes připadaly obzvlášť silné. Čím to, že dnes pozoruje aury bez jakékoli námahy a soustředění? Přímo tančí s barevnými čarami kamenů. Poprosila matku, jestli by se nemohla jen dívat. Nemá tu správnou náladu na vykonávaní obřadu. Ví jistě, že by se to nepovedlo. Jako víla si uvědomuje, že má vnitřní sílu, se kterou dokáže pracovat.

Yvette odklízí zbytky včerejších obětí a přemýšlí. Jak jsem tu tehdy stála, když jsem si měla brát Senana. Nemohla jsem se tehdy vůbec na nic soustředit. Byla jsem tehdy tak zamilovaná! Tehdy to byla přesně Samhainová noc, když jsem se tu tehdy rozplakala. Jak jsem tehdy byla slabá! Hořce toho lituji! Byla jsem tak nezkušená a naivní. Ale stejně bych se tam nevrátila. Lesana na mě tehdy tak tlačila! Měla jsem se rozhodnout. Ten nátlak jsem nesnesla. Nikdy jí to neodpustím. A přesně rok poté se narodila Oksana...

"Vaše Veličenstvo, nesu zprávy!", vtrhl do úředního sálu posel. Všichni přítomní se zvědavě otočili a posel začal číst zprávu:

Dne 21. 10. 1627
Drahý Senane,

vzhledem k událostem nedávno uplynulým jsem se rozhodl, že Vás navštívím. Rád bych přijel druhého dnes svátku Samhainu. Doslechl jsem se, že máš krásnou dceru. Mému synovi bude jistě dělat milou společnost. Vezmu ho tedy s sebou.
Potřebuji s Tebou, drahý Senane, prodebatovat jednu důležitou záležitost. Chtěl bych se také porozhlédnout po Vašem kraji, už jsem tam dávno nebyl...
Věřím, že mé setkání s Tvojí rodinou přinese ovoce.
Tvůj věrný přítel,
král Theobald ze Západního království
"Podepsán královskou pečetí. Dopis je tedy pravý." Sluha domluvil a sroloval zprávu.
"Co si o tom myslíte, pane králi."
"Mnozí o mně říkají, že jsem příliš citlivý, abych zvládl spravovat království. Ti, co mě neznají si toto tvrzení spojují s hloupostí a naivitou. Ale já nejsem hlupák. A z dopisu je jasně vidět, že Theobalt má něco za lubem. Poznám jeho dopisy.
Bývaly časy, kdy jsme byli opravdu nejvěřnější přátelé. V dopisech mi vyprávěl o tom, co se děje v jeho království a věřte, že má opravdu talent! Jeho dopisy byla radost číst. Ale později se začal uzavírat do sebe a dopis mi poslal jen, pokud to bylo nesmírně nutné.
Na Theobalda je tento dopis příliš stručný. Není ale naléhavý. Chce se sem pod nenápadnými záminkami za každou cenu dostat. Chce po mně něco, o čem ví, že se mi to nebude líbit."
Rádcové přemýšleli. Až se jeden z nich ozval: "Můj pane, nezanevřel na Vás za to, že jste ho nepozval?"
"Již před lety mi vysvětlil, že s pohanskými svátky nechce mít nic společeného. A já to naprosto chápu."
"Možná právě to je podstata celé věci. Víte, pohanské svátky a tradice se v dnešní době už neslaví. Alespoň ne v Irsku. Vy jste možná poslední výjimka. Vládcové přilehlých království se pobuřují. Díky Vašim zvykům Vás považují za méněcenné. A včerejší oslavou to vykypělo. Prý se až moc "kamarádíčkujete" s poddanými. Je to prý nedůstojné a lidé by vůči Vám měli mít větší respekt. Však víte, Vaše rodina je příliš tolerantní. Lidé v království se nějací přiklánějí k pohanským tradicím a jiní jsou křesťané. Král z pobřežního království o Vašem království řekl, že je v něm chaos a Vy, jako král byste měl nastolit přísnější pravidla, jinak to nebude fugovat. Jste příliš mírumilovný pane.
Tím to ale zdaleka nekončí! Vaše království leží na skvělém místě ve vnitrozemí. Je tu dobrá půda, nefouká tu tak silný a studený vítr, jako při pobřeží a tak mají někteří nenasytní vládcové na Vaše království spadeno. Nebude mezi ně patřit i Theobald?"
Krále tato úvaha opravdu zarazila a opravdu nad ní začal uvažovat, ale nechtěl si to připustit. Vždyť Theobalt byl jeho přítel. "To si nemyslím. Proč by to zrovna Theobald dělal?"
Rádce pokračoval: "Musíme být připraveni na vše. Theobald se v dopise zmínil o tom, že s sebou vezme syna. Nebylo by pro obě království výnosné, kdyby jste je spojili sňatkem?
"To nepřichází v úvahu. Vždyť Oksana je ještě dítě! Ještě není připravena vstoupit do manželství s chlapcem, kterého ani nezná. Natož, aby se stala královnou."
"V tom případě můžeme sepsat dohodu, že se Oksana s princem ožení, až na to bude připravena."
"Tak nejisté věci teď nebudeme řešit. Ani nevíme, zda něco takového Theobald svou návštěvou zamýšlí. Zítra se sejdeme zde o tomto čase a vše prokonzultujeme. Ohlašuji schůzi za uzavřenou."

Oksana seděla s rodiči u jídelního stolu a tvářia se unaveně. U stolu bylo ticho, slyšet byly jen příbory cinkající o talíře.
"Jak se ti líbila včerejší oslava Samhainu?" ozval se náhle král, aby prolomil tu tichou formální náladu.
Oksana zavzdychala: "Kdybych své pocity z včerejší noci měla vyjádřit jedním slovem, řekla bych, že byla vyčerpávající. Jídlo bylo skvělé, hudba také, ale celá oslava byla na můj vkus příliš dlouhá a hlučná. Nebude Vám vadit, když se dnes nebudu zúčastňovat zbytku oslav?"
"Popravdě řečeno, ani na to nebude čas. Dnes odpoledne má přijet král Theobald se svým synem. Co kdybys mu udělala program. Je zhruba ve tvém věku."
"Vím o tom. Miranda mi vše sdělila."
Královna, která celou dobu jen tiše poslouchala rozhovor, na ta slova vztala a pohoršeně odešla od stolu.

"Ale má drahá, takhle se to přece neprošívá." Opravovala slečna Jacobsonová Oksanu na hodině vyšívání. Oksana byla celá rozrušená z návštěvy, která ji čekala a úkolu, kterému vůbec neměla sílu se věnovat. A tak byla rozhodnutá, že hodinu pro dnešek ukončí.
"Promiňte madam, jsem ještě unavená z včerejší oslavy a také mě čeká domácí úloha. Nemohli bychom dnešní hodinu předčasně ukončit?"
"Dobrá slečno, ale ten "minigobelín" chci vidět do týdne dokončený."

Oksana si vzala svůj sešit na historii a pero a už už se chystala opustit svůj pokoj a vydat se do knihovny, když tu vešla do dveří Miranda i s vypranými šaty.
"Princezno, tady nesu šaty. Musíte se připravit."
Oksana se tvářila poněkud vyplašeně, protože celou situaci nechápala. "Ale já si mám nejdříve udělat domácí úlohu."
"Dobrá, ale už musíte být nachystaná. Král Theobalt tu bude každou chvíli."
A než se Oksana nadála, už měla na sobě tmavě modré šaty a vlasy svázané stuhou ve stejné barvě do úhledného drdolu.

Otevřela těžké dveře a ztratila se ve svém vlastním světě, do nějž mohla uniknout jen málo kdy. V něm byla opravdu šťastná, svá, nemusela si tu na nic hrát. Nebyly tu služebné a dvorní dámy, které jí přesně diktovaly program, nebyla tu vždy nervózní matka a nebyly tu ani víly, které ji stále učily něčemu novému a v jejiž lese bylo stále rušno.
Vydechla a spomalila. Zabouchla dveře a naplno se ponořila do starého vzduchu i času, který si tu udržovala jen proto, že vždy mezi dveřmi proklouzla, aby sem nepustila novotu. Pořádně se nadechla vůně zatuchlých knih a vydala se cestou do hlubin zšeřelých regálů.
V šeru knihovny se cítila nejlépe. Jakmile posvítila svíčkou na některý regál, jasně se objevily v jejím světle zrnka prachu. Upřela na ně zrak a představovala si, že je tak malá a pomíjivá, jako ony.
Nakonec se rozhodla, že se podívá do regálu s legendami a dobrodružnými příběhy. Tuhle část měla nejraději. Našlapovala pomalu, ale stejně se v tichu knihovny ozíval klapot jejích střevíčků. Každá kniha jako by jí našepkávala: Pojď si pro mě, mě vyber, vyber mě, jen pojď. Ponoř se do tajů mého příběhu, prolistuj mé stránky.
Vtom ji kdosi z jejího světa rázně vyrušil. Oksana se tak lekla, div nevypustila duši. Nejprve se ozvalo zavrzání dveří, poté se ozval hlas: "Pročpak si nerosvítíte, slečno?"
Kdo to je?! Nikoho takového neznám!!! Oksany se zmocnila panika. Nevěděla, zda má rozsvítit nebo jestli se má schovat mezi regály a počkat, až to dotyčný vzdá a nabyde přesvědčení, že tu nikdo není. Nakonec zůstala jen strnule stát a teprve, když dotyčný rozsvítil, poznala, že to je nějaký cizí mladík v jejím věku.
Ach bože! To musí být ten syn krále Theobalda. Asi bych se měla přestat skrývat. Pomalu vylezla ze svého úkrytu mezi regály a vystoupila ke dveřím.
"Ian, jméno mé. Nejstarší syn krále Theobalda ze Západního království," poklonil se mladý princ v modrém rouchu a políbil Oksaně ruku. Ta jen stála a nemohla ze sebe vypravit ani hlásku.
"A vy musíte být princezna Oksana. Slyšel jsem o vás, že jste hezká, ale takovou krásku jsem teda nečekal." usmál se na Oksanu a hluboko se jí zahleděl do očí.
Páni. Zdvořilý teda je, to se musí nechat a taky docela hezký... Proč jsem tak nervózní? Panikařila Oksana. Mladík byl opravdu hezký. Měl tmavé vlasy, hnědé oči, snědou pleť... A především dobré vychování. Oksana si uvědomila, jak trapně tu stojí a konečně se jí povedlo vypravit ze sebe jednu souvislou větu.
"Ano, já jsem Oksana... Dcera krále Senana a královny Yvette... z... tohoto království... A copak jste o mně ještě slyšel."
"Inu, po kraji se šíří spoustu báchorek o komkoli. O Vás přirozeně také. Nejsem však ochoten věřit všemu, co se povídá. A dle prvního dojmu z Vás, slečno, jsem si naprosto jistý, že se ony báchorky lžím podobají více než pravdě."
"Prosím, posaďme se." ukázala Oksana na stoly a židle ve čtecí části knihovny."
"Děkuji," popošel princ k jednomu stolu a pomohl Oksaně si sednout. Když se také posadil, pokračoval: "Prý jste na princeznu příliš divoká. Lidé Vás prý vídají utíkat ze zámku na koni nebo i pěšky. Já osobně si však myslím, že něco takového může tvrdit jen kdejaký hňup, co o Vás nic neví."
Oksana zalapala po dechu: "Odpusťte, ale co vy o mně víte?"
Princ se ale ani touto otázkou nenechal vyvést z míry. Po svém otci měl příliš vysoké sebevědomí a ambice. Naklonil se k ní přes stůl a zašeptal: "Vím, že jste krásná, chytrá, nespoutaná a vášnivá. Vidím to ve Vašich očích. A skrýváte tajemství, mám pravdu?" nachvilku se odmlčel a znovu si sedl na své místo. Oksaně začínalo být mírně nevolno a celý rozhovor jí byl nepříjemný. Cítila se jako v kleci. Jak je možné, že o mně ten mladík tolik ví. Nezdá se mi to.
"Když jsem sem přišel, schovávala jste se tu v úplné tmě mezi regály. Proč by se někdo takový jako vy měl schovávat mezi knihami? Nevypadalo to, že sem jdete studovat."
Oksaně už praskly nervy: "Princi Iane. Myslím, že tento rozhovor spadá za hranice slušného chování. Jste milý, ale Vaše lichotky mi začínají být nepříjemné!"
"A co kdybychom si začali tykat? Myslím, že by to ze situace vytlačilo formalitní nádech. Ostatně, svá jména již známe."
Oksana se přece jen trochu uvolnila a začala se smát. " ,Formalitní nádech?`Prosím tě, Iane, nech už toho učeného mluvení. Mohli bychom se trochu uvolnit? Pojďme ke mně do pokoje, tam to bude příjemnější."

Cestou do Oksanina pokoje se i Ian uvolnil a začali se bavit normálně. A Oksana zjistila, že Ian je docela prima kluk a že by nakonec mohli být i kamarádi.
"Páni, ty máš krásný pokoj, Oksano. A ten výhled!" vykročil Ian k oknu hned, jak vešli do pokoje. Oksana k němu vykročila a opřela se o parapet.
"To je Břízový les?" vyhrkl Ian trochu zděšeně.
"Ano," usmála se Oksana. "Ty ho znáš?"
"Ano, četl jsem o něm. Nechtěl bych mít pokoj s výhledem na Břízový les. Je to děsivé"
Oksana se zarazila: "Opravdu? Mně to nevadí."
"Mně osobně by to teda vadilo."
Oksana se rozhodla nasadit novou taktiku. Jakože o něm nic neví: "A cos o něm vlastně četl?"
"V prastarých svitcích se píše, že se v něm ukrývají nelidské bytosti. Mají nekalé úmysly a snaží se dostat mezi lidi. Nikdo je prý neviděl, ale občas se v domech objeví znamení, že se tam v noci proplížily. V takovém případě je prý nejlepší se odstěhovat. Když se ti zjeví ve snu, mají na tebe políčeno. Po celém Irsku je ještě několik takových lesů a míst, kde se ukrývají, není však dokázáno, která místa to jsou. Já bych měl opravdu strach."
Kdybys ty věděl, co nevíš... zamyslela se Oksana. Rozhodla se, že se nad takovou nevědomostí nebude nijak vzrušovat. "Nechme to proteď být." rozhodla a sedla si na postel. Ian si sedl vedle ní a načal novou tému: "Tak, Oksano, pověz mi něco o sobě. Moc o tobě nevím."
"Ale kdepak. Nejprve ty musíš říci mně, kdo vlastně jsi." zasmála se a cvrnkla ho do nosu.
"Ty jsi tak úžasně vtipná, Oksano. A krásná..." naklonil se k ní a chtěl ji políbit, jenže Oksana ucukla. Vstala z postele a podrážděně zvolala: "Mě si tak lehce nezískáš." a s pláčem vyběhla z pokoje.

Kam dál

Reklama